Stále více rodičů při výchově svých dětí žalostně selhává, říká dětská a mládežnická terapeutka Martina Leibovici-Mühlbergerová. Na budoucí společnost a spolužití to bude mít dalekosáhlé důsledky. Rozhovor pro Frankfurter Allegmeine Zeitung vedla Katrin Hummelová.
Paní Leibovici-Mühlbergerová, ve své knize jste zmínila, že dříve byly ve třídě tři až čtyři děti zvláštní, oproti tomu dnes jsou ve třídě pouze tři až čtyři děti normální.
Je to výpověď jedné starší pedagožky, která začala učit již před 30 lety. Ve svém každodenním životě pozoruje to, co vidím i já ve své praxi: stále více dětí vykazuje zvláštní známky chování, tyranizuje a je plno vzdoru.
Není to paušalizace?
Ne. Počet psychoterapeutických ošetření se v Rakousku od r. 2005 zdvojnásobil. Samozřejmě že jsou i jiné děti, ale pozorujeme tu trend ve změně jemné společenské mechaniky. Stále více mladých lidí prosazuje kurz tvrdého odmítání čehokoliv, nebo jen chladnokrevně čeká na své dědictví. Když se u takových mladých lidí podívám zpět do jejich minulosti, zjistím, že byli nápadní již kolem devátého nebo desátého roku života. A dnes máme v tomto věku, tedy kolem devíti a deseti let, daleko více nápadných dětí, než dříve. Mám velké pochyby, jestli z nich dokážeme udělat fungující členy společnosti.
Proč tedy děti rebelují?
Protože nevyrůstají v prostředí, které by bylo adektvátní jejich věku. Rodiče těchto dětí nedělají svoji práci. Místo aby děti vychovávali, raději chtějí být s dětmi kamarádi. Měli by ale převzít odpovědnost za své děti a vytvořit jim chráněný prostor, ve kterém se mohou vyvíjet. Musí stanovit hranice, odpovídající jejich stáří a v jejich rámci dát dětem příležitost je vyzkoušet.
Můžete to ukázat na nějaké příkladu?
Pokud už nechce desetiměsíční dítě sedět na klíně, ale místo toho chce lézt, tak to obyčejně povolíme. Ale sledujeme přitom možná nebezpečí v místnosti. Miminko se tedy pohybuje pod dohledem a občas se otočí zpátky a směje se. Při batolení prožívá sebepotvrzení. Zjišťuje: toto jsem teď právě udělal. Rodičovství je právě o tom. Nabídnout prostor, ve kterém se může dítě pohybovat. Pokud mu ho nenabídnu, je dítě vydáno na pospas pokusům a omylům, potom rebeluje a zoufale hledá hranice.
Jak poznáme, že se děti odcizují?
V mé praxi se setkávám s desetiletými anorektičkami, dětmi s depresemi i takovými, co se sebepoškozují. Je to prohlášení bankrotu naší společnosti, která své děti takto špatně provází životem. Tyto děti se už svými rodiči nechtějí nechat vést. Měla jsem v čekárně osmiletou dívku, naprosté vysněné dítě, která jen křičela a ani nepozdravila. Když jsem ji poprosila, aby šla dále do mé terapeutické místnosti, začala jako smyslů zbavená skákat po gauči. Řekla jsem jí: „Sedni si.“ A najednou byla pokorná jako beránek. V průběhu terapie mi pak stále opakovala: „Ráda k tobě chodím. Zde se ‚v tom vyznám‘.“ Byla spokojená z hranic, které jsem jí nastavila.
V čem konkrétně rodiče chybují?
U mnoha rodičů pozoruji extrémní strach z toho, že svým dětem přísnými pravidly něco zablokují nebo je zničí. Svému dítěti zprostředkovávají pocit, že může dělat, co chce a neodvažují se po něm chtít, aby se namáhalo, snažilo. Například říkají: „Hlavně že nepropadneš. Známky nejsou důležité.“ Nebo jiný příklad. V mé poradně mám devítiletého hocha, který stále ještě spí v manželské posteli mezi svými rodiči, jedním starším akademickým párem. Když mu řeknou, že už to nemá dělat, bije je. A tak si to nechají líbit. Rodiče ale musejí být silní a zachovat si svou vedoucí autoritu! Jinak se dítě osamostatní příliš brzy a vymění rodiče za sobě podobnou skupinu. Pak například řekne: „Už s vámi nepůjdu nakupovat oblečení, ale se svými kamarády.“
To přece ještě není tak zlé.
Záleží na tom, v jakém věku k tomu dojde. Tím, že dnes nastává puberta daleko dříve než ještě o jednu generaci zpátky, může to dnes nastat už ve 12, místo v 17. Pak se tedy ve 12 letech vazba, kterou by mělo mít vlastně se svými rodiči, přenáší na vedoucího člena skupiny vrstevníků. Jinými slovy to znamená, že jednooký potom vede slepého, protože věkový rozdíl mezi oběma je jen minimální. To je kulturněhistoricky absurdní. Hodnoty se po tisíciletí vždy přenášely z jedné generace na druhou a pak během puberty novou generací zpochybňovány a transformovány. Tak je to v pořádku, taková jsou pravidla. Nyní ale dochází k horizontálnímu přenosu mezi vrstevníky, ve 13 nebo 14 letech. To je novinka, vedoucí k absurdním „podnikovým kulturám“, které jsou brutální a narcistické. Tím dochází k ničení potenciálu, neboť dnešní děti přece nejsou hloupější než my. Nemohou ale svůj intelekt použít, nebo se obracejí k společnosti zády.
A proč už rodiče neumí žádné hranice nastavit?
Celá naše společnost se neustále mění. To je normální. Posledních 25 let vlál prapor svobody a seberealizace. To zní dobře: nemusím už být ševcem jen proto, že jím byl už otec. Místo toho mám dělat to, co mě baví.
Proč k té změně došlo právě během poslední generace?
To vyplývá z politického vývoje. Dříve jsme měli studenou válku, tu ale Západ „vyhrál“; Západ se svým kapitalizmem a s možností svobodného rozvoje osobnosti. A protože chtějí všichni rodiče pro své děti to nejlepší, myslí si nyní mnoho z nich, že je pro jejich děti nejlepší maximum svobody. Ve smyslu: nechceme vychovávat žádné poddané, nýbrž volného ducha!
Co je na tom tak špatného?
Všechno. Pokud děti dělají jen to, co chtějí, nenaučí se ani vůli, ani soustředění, nenaučí se uskromnit a přesunout své vlastní potřeby a nenaučí se ani prozíravosti. První výsledky této svobodné výchovné metody se projeví, jakmile je dítě konfrontováno se školou a její tvrdou výkonnostní a konkurenční filozofií. Zde se pak nemůže dočkat, než jiné dítě domluví, nebo se po celou dobu dívá z okna a poprvé na vlastní kůži pocítí, jaké to je, když se ne vše co udělá, setká s obdivem. Poprvé zažívá frustraci a stává se odpovídajícím způsobem nápadným. V tomto okamžiku je načase, aby rodiče vyhledali pomoc. Někteří rodiče však svému dítěti straní až do maturity a ještě dále.
Problém pak sám od sebe nezmizí?
Ne, z těchto dětí se stávají totální narcisté. A většinou pak někdy nastane „den zúčtování“. Malá část rodičů bude své dítě podporovat celý život. Jednoho dne mu řeknou: „Teď si musíš začít vydělávat sám.“ A najednou se mladý člověk cítí podveden, zrazen a nechán na holičkách. Rodiče s ním totiž do té doby zacházeli jako s princem nebo s princeznou a ustavičně mu tvrdili, že se nemusí namáhat, nebo že jeho známky ve škole nejsou tak důležité. Nyní jsou s ním ale najednou nespokojení, protože se nechce namáhat. To u mladých lidí vede k velké agresi. Mám v péči mnoho mladistvých, kteří mi říkají, že své rodiče nenávidí a že se od nich odvrátí.
To se ve fázi, kdy rodiče svému dítěti ještě nechali jeho vůli, mezi nimi nevytvořil nosný vztah, z kterého by v krizi mohly obě strany těžit?
Ne. Tady něco zaměňujete. Není to tak, že děti své rodiče automaticky milují, protože pro ně dělají vše. Je to přesně naopak, takové děti ke svým rodičům nechovají žádný respekt, protože jim rodiče nestanovili žádné hranice a své dítě tak „nepodrželi“. Cítí se pak samo a nemá na světě žádný řád. Děti takových rodičů v nich nevidí osoby, ale sluhy a sami si připadají jako šéfové. To ale vede k tomu, že necítí žádnou základní jistotu, nevědí, kdo by je mohl ochraňovat a na koho by se mohly spolehnout. Jeden příklad: moje 18letá dcera měla v 16 spolužačku, která se propila do komatu. Moje dcera s ní jela do nemocnice a potom dorazili její rodiče. Brečeli a své dceři řekli: „Co nám to děláš?“ To je převrácení vůdčí úlohy. Rodiče jsou svým dítětem přetíženi. Jsou to právě tyto děti, které hranice posouvají stále dál.
Jaké důsledky to bude mít v dospělosti?
Těmto lidem se poprvé povede hůř, než jejich rodičům. Nemají žádnou ochotu se namáhat a žádnou vůli něčeho dosáhnout. Nechtějí napřed dlouho sloužit, než se stanou vedoucím. A ještě něco: tito lidé se už nebudou starat o starší generaci. Jejich základní nastavení jim říká: jen já jsem důležitý, angažovat se pro jiné nebo se dokonce obětovat je v zásadním rozporu s mými potřebami. Mají nasazeny „já-brýle“, své okolí posuzují pouze podle toho, jestli jim nabízí nějaké výhody. Je to čirý narcizmus. Ale společnost, ve které nedrží generace při sobě, se rozpadne. Pokud má být experiment člověk úspěšný, potřebujeme stabilní a láskyplné osobnosti a takových dnes vyrůstá naprostá menšina.
Prof. Dr. Martina Leibovici-Mühlbergerová M.Sc. je vídeňská psychoterapeutka. Vystudovala medicínu na Vídeňské univerzitě a po studiu pracovala jako gynekoložka. Po dalších studiích se věnuje psychoterapii a personálnímu firemnímu poradenství pro velké mezinárodní koncerny. Publikovala mnoho vědeckých článků, napsala několik knih, pořádá přednášky a věnuje se i vzdělávání sociálních poradců zaměřených hlavně na rodičovství a výchovu dětí. Martina Leibovici-Mühlbergerová je vdaná a má čtyři děti.
