Bez valného ohlasu světové veřejnosti oznámil ruský prezident Putin jednostranné vypovězení důležité smlouvy o jaderných zbraních. Přitom představuje tento krok historický zlom, píše Michael Thumann pro Die Zeit.
Nedostatečné vědomí rizika je problém. Strach z útoku atomovými zbraněmi přebývá už jen ve vzpomínkách. Putinovo vypovězení smlouvy o plutoniu vyvolává otázku, jestli opět hrozí riziko jaderné války. Odstoupení od rusko-americké dohody znamená zlom. Poprvé po 15 letech je podobná smlouva jednoduše skartována. Poprvé se toho dopustil George W. Bush, když jednostranně vypověděl smlouvu ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty – pozn. překl.), která až na několik výjimek zakazovala protiraketové systémy. Od té doby nedůvěra mezi oběma atomovými velmocemi stoupala. Nyní odstartoval Vladimír Putin nové kolo zbrojních závodů.
Dohoda o plutoniu je důležitým dodatkem velkých odzbrojovacích dohod. Smlouvu, která byla podepsána v r. 2000, obnovili ministři zahraničních věcí Hillary Clintonová a Sergej Lavrov v r. 2010. Na každé straně předpokládala likvidaci 34 tun zbrojního plutonia v jaderných elektrárnách. Obě strany domluvené množství ještě zdaleka neodstranily.
Na dohodách jako té o plutoniu ale staví celá architektura mírového uspořádání v Evropě. Od počátku politiky uvolňování v 70. letech uzavíraly jaderné mocnosti smlouvu za smlouvou, aby zamezily nebezpečí náhodné nebo úmyslné jaderné eskalace. Nikdo před George W. Bushem a Vladimírem Putinem tyto smlouvy nezpochybnil. Svět i Evropa se spoléhaly na to, že USA i Rusko své obří arzenály umožňující několikanásobné zničení světa pomalu odstraní. V r. 2009 a opakovaně i letos vyzval úřadující prezident Barack Obama svět k úplnému jadernému odzbrojení.
Tento sen však, zdá se, skončil. Ve své evropské enklávě Kaliningradu rozmístilo Rusko rakety s krátkou dráhou doletu, na které lze lehce nasadit jaderné hlavice. Američané dokonce tvrdí, že se dolet raket typu Iskander vyrovná raketám středního doletu. Rakety středního doletu však jsou od dob smlouvy INF (Intermediate Range Nuclear Forces – pozn. překl.) z r. 1987 zakázány. V této smlouvě šlo o evropskou bezpečnost. Ruská vojenská doktrína však v případě ozbrojeného konfliktu předpokládá brzké nasazení jaderných zbraní. K tomu patří i taktické jaderné zbraně v bitevním poli. NATO se tomu nejpozději od svého červencového summitu ve Varšavě snaží přizpůsobit.
Nyní hrozí, že se hlubší logika odzbrojovacích dohod vytratí. Poté, co jaderné mocnosti před 50 lety několikrát hleděly do propasti atomové války, pochopily, že jaderné bezpečnosti nelze dosáhnout samostatně, ale pouze ve spolupráci. Proto začaly uzavírat odzbrojovací dohody. Vladimír Putin se ukazuje jako učenlivý žák G. W. Bushe, volně podle hesla: „Bezpečnost, tu si zaručím sám.“ Putin svůj jaderný arzenál nezmenšuje, ale naopak ho ve velkém spěchu modernizuje. Protože nejsou ruské konvenční síly už dávno způsobilé války, stávají se jaderné zbraně pro zajištění „naprosté ruské suverenity“ stále důležitější.
Ďábelské na této logice je, že ji nelze prolomit jednostranným odzbrojením. Její pocit, že může dosáhnout bezpečnosti sama, by to totiž jen posílilo. Kdo touží po návratu k logice vyjednávání a vzájemné kontroly, musí ukázat, že protistrana nebude nikdy v bezpečí, pokud bude bezhlavě vyzbrojovat. Je třeba jí neustále nabízet jednání a pokud to bude nutné, dozbrojit. Jinak to nejde.
