Dnešní příspěvek s názvem „Měli zůstat doma a bojovat“ nepochází z nějakého slovutného média, ale z webu jednoho švýcarského kolegy – blogera Rédy El Arbiho, který je novinářem na volné noze, komunikačním stratégem a docentem sociálních médií.
Už ty sračky nemůžu poslouchat. V diskuzi pod každým článkem na téma uprchlíků se objeví minimálně jeden hrdý a vzpřímený švýcarský idiot, který lakonicky a s naprostou ignorací válečné reality navrhne: „Tito mladí muži jsou srabi! Měli by zůstat doma a bránit svou vlast a rodinu!“
Tito bojovní volnočasoví Rambové a hrdinové klávesnic znají smrt pouze z Místa činu, nikdy se nedívali do očí umírajícímu, za to se ale sami považují za poslední baštu mužství. Lidé, co na záchodě chrabře hltají magazíny o zbraních, tu byli vždy. Dříve s pohledem na útočnou pušku na zdi obýváku říkali: „Až přijdou Rusové, já jim ukážu!“ Jejich představa o válce pochází z hollywoodských filmů 80. let, ve kterých osamělý veterán symbolizující USA zvítězí ve vietnamské válce.
Krátce a zjednodušeně k válce, která se vede v Sýrii:
Představme si, milý Pepo Rambo, že tvou vesnici chce dobýt šest různých znepřátelených stran. Žádnou z těchto frakcí neznáš, vojáci pocházejí z oblastí, které jsi nikdy nenavštívil a mají cíle, kterým nerozumíš. Všem šesti stranám je tvá vesnice zcela ukradená. Chtějí pouze dobýt vrcholek, odkud budou jejich houfnice schopny lépe masakrovat protivníkovy pozice.
OK, to je ještě uchopitelné. Situace se ale má tak, že pokaždé když jedna frakce o trochu postoupí, všechny ostatní tvou vesnici zasypou palbou a bombami, jen aby nikdo nezískal výhodu. Ty a tvá rodina představujete jen vedlejší ztráty. Tvůj dům každý den slouží jako úkryt pro jinou ozbrojenou skupinu.
Ke které frakci by ses přidal?
Co tito mužové dělají je, že svou rodinu přemístí do pokud možno bezpečné oblasti, třeba jen do sousední vesnice, nebo do nejbližšího uprchlického tábora. Protože to jsou většinou zemědělci, řemeslníci a obyčejní lidé, nedovedou si představit, že se válečná zóna rozprostírá stovky kilometrů všemi směry. A že každých pár kilometrů jiný bezvýznamný velitel sleduje své cíle, při kterých obyvatelé a uprchlíci zaujímají pouze nepodstatné místo.
Mladí mužové pak shromáždí veškeré rodinné jmění a vydají se na cestu na sever, kde se pokusí nalézt bezpečné místo pro svou rodinu. Ti, kteří zvládnou cestu až k nám, jsou většinou lépe vzdělaní. V této souvislosti to znamená, že navštěvovali více než 5 let školu a umí číst mapu. Možná měli i vlastní malý obchůdek, někde tam dole, v rozbombardovaných troskách.
Otázka: Proč jdou mladí muži a ne mladé ženy se svými dětmi?
Odpověď je prostá: Cesta válečnou oblastí není zrovna to, co bychom svým dětem a ženě přáli. Muž má zodpovědnost, umí se lépe bránit a šance, že cestu přežije, jsou největší.
Když k nám dorazí, traumatizován, osamělý, zuřivý, má se od prvního dne chovat jako Evropan, aby vůbec získal právo na pomoc. Samozřejmě, že u některých jednotlivců dochází k počátečním problémům při adaptaci. Samozřejmě, že sem po pár týdnech chtějí dostat i své rodiny. To je přece důvod, proč se na tuto cestu vydali. Anebo byste vy, velcí hrdinové hloupých komentářů, zanechali své rodiny ve válečné oblasti?
Takže, milí gaučoví bojovníci: držte milostivě hubu. Zatímco se při sledování Výměny manželek drbete na koulích a pláčete, že si nemůžete dovolit druhé auto, tito mladí mužové viděli víc zoufalství, smrti a strachu, než vy ve všech kriminálkách, válečných filmech a Russia Today dohromady.
Pokud mi nevěříte, rád vám zaplatím cestu do Homsu, Aleppa nebo podobné destinace, kde se lidský život rovná ceně kulky.
Docent sociálních médií Réda El Arbi vyrůstal s o šest let starší sestrou Hélène Alice a s matkou samoživitelkou Elisabeth El Arbi Stockerovou. Otec rodinu opustil, když byly Rédovi 4 roky. Během svého mládí se dostal do styku s zürišskou drogovou scénou, v médiích později otevřeně hovoří o své 15leté závislosti na drogách. Nyní se angažuje za liberální drogovou politiku a prevenci. El Arbi pracoval pro vydavatelství Ringier, v současné době je činný hlavně jako novinář na volné noze, poradce pro firemní komunikaci a ghostwriter pro různé osobnosti veřejného života. Na svém blogu zveřejňuje především články psané na rovinu a bez obalu, bez obav, že by si je někdo spojoval s konkrétním periodikem.
