3. července 2016 přinesl prestižní německý deník Die Zeit pod titulem Němci na hnědouhelný obchod s českou EPH ještě draze doplatí komentář Michaela Bauchmüllera o prodeji hnědouhelných povrchových dolů společnosti Vattenfall českému Energetickému a průmyslovému holdingu.
Neznat český Energetický a průmyslový holding není žádná ostuda. Podnik, zkráceně EPH, není na trhu ani 10 let, založen byl investičními bankéři. Zřídka vystupuje pod svým jménem, často operuje pomocí dceřinných společností, jejichž stopy vedou do daňových rájů. Je ale nejvyšší čas, aby se německá vláda i daňový poplatník začali společností EPH zevrubně zabývat, jinak hrozí hořký konec.
Během uplynulého víkendu totiž dala švédská vláda zelenou obchodu s neznámou českou firmou: EPH smí 1. srpna převzít hnědouhelné odvětví švédského podniku Vattenfall. Tím se holding stane vlastníkem druhého největšího německého hnědouhelného revíru, čítajícího 7.500 zaměstnanců a to včetně všech závazků a povinností. Má-li brát mladá česká firma své angažmá v Lužici vážně, znamená to desítky let závazků v této jihovýchodní oblasti Německa, a to i dlouho poté, co poslední rypadlo dávno zrezivělo. Rekultivace bývalého povrchového dolu, trvalé hospodářství spodních vod, odstupné propouštěným zaměstnancům – o to vše se má postarat firma, která neexistuje ještě ani 10 let.
Nakonec to nezaplatí švédský, ale německý daňový poplatník
Švédský státní koncern Vattenfall ztratil zejména na obchodu s hnědým uhlím již před dlouhou dobou. Jednak proto, že hnědouhelná energie, silně zamořující ovzduší, není v souladu s cílem švédské vlády snížit emise škodlivého oxidu uhličitého. Pak i proto, že pád cen energií dává zabrat i relativně levnému hnědému uhlí. Sám Vattenfall přiznává, že se nyní hnědouhelné elektrárny dají sotva provozovat se ziskem.
A nakonec, hnědouhelná energie ztratila vše ze svého image: ještě před lety platila nezbytný zdroj domácí výroby elektřiny. Mezitím se však nachází pod ostrou palbou kritiky – a to nejen proto, že mění obrovské oblasti na měsíční krajinu. Především z toho důvodu, že je těžba hnědého uhlí neslučitelná s ochranou ovzduší, kde vystřídala atomovou energii a zaujala tak pozici úhlavního nepřítele.
Německá vláda po neštěstí v japonské Fukušimě přijala program na útlum jaderné energetiky, plánovaný do r. 2020 (v současné době činí podíl jaderné energie v Německu cca. 15- 16 %), který nyní následuje i výroba elektrické energie z uhlí (povolení k těžbě v současné době končí v r. 2045). Do roku 2050 chce spolková vláda dosáhnout 80% podílu obnovitelných energií.
Všechna tato rizika EPH koupí také získala – za což se od Vattenfallu nechala královsky odměnit. 1,6 miliardy Euro v hotovosti Švédové přidali, aby se nežádaného artiklu zbavili. Přesto se mezi známými evropskými energetickými koncerny nenašel jediný, který by po lužickém hnědém uhlí toužil. Vidí tedy v obchodě EPH něco, co ostatní neviděli?
Podnik upozorňuje, že by se ceny energií také mohly zotavit. Pokud by se elektrická energie prodávala za vyšší ceny, stalo by se i hnědé uhlí opět ziskovým, čímž by se všechny budoucí závazky daly uspokojit. A když ne?
Obchod s EPH je programová nezodpovědnost
Odlišný scénář je oproti tomu daleko představitelnější: EPH shrábne peníze a zmizí. Smlouva váže českého investora po dobu 5 let. 3 roky nesmí odčerpávat žádné dividendy, následující 2 roky smí čerpat pouze obvyklé výnosy – poté padají všechny hranice. Již v minulosti prokázali oba majitelé EPH, Daniel Křetínský a Patrik Tkáč, jistou kreativitu při zakládání svých dceřiných společností. Nemuselo by jim tudíž přijít zatěžko se šikovně zbavit odpovědnosti vyplývající ze závazků, poté co vyvedou švédské miliardy. Vládě ve Stockholmu to bylo jedno. Ve finále vše přece zaplatí německý daňový poplatník, ne švédský.
S následky atomové energie má Německo podobné zkušenosti. Ani zde nebylo jisté, jestli podniky po desetiletích dobrých zisků budou schopny zaplatit náklady na likvidaci atomového odpadu. Nyní má náklady převzít za tímto účelem zřízený fond, podniky ho musí naplnit miliardami, pokud toho ještě jsou schopné.
I v případě hnědého uhlí by měla spolková vláda i země urychleně začít zajišťovat financování následků těžby. V případě Lužice by mohly postižené země požadovat záruky, důlní právo to umožňuje. Spolková vláda by měla – stejně jako u atomové energie – přijmout opatření, aby investoři nevyvedli své povinnosti do virtuálních firem.
Podle stanoviska Greenpeace Německo už v r. 2010, po převzetí podniku MIBRAG společností EPH došlo k „záhadnému propadu rezerv pro odstranění následků podnikání“. Tehdy se pouhý rok po převzetí snížil objem rezerv o celých 55 %. Vyvedením financí si EPH amortizovala nákup již krátký čas po uskutečnění samotného obchodu (zdroj Wiki).
Obchod s Energetickým a průmyslovým holdingem je programovou nezodpovědností. Kdo teď rychle nejedná, stává se spolupachatelem.
