Sociolog životního prostředí Dennis Eversberg o potřebě daně z majetku a problému nadměrné digitalizace.
Frankfurter Rundschau: Pane Eversbergu, ve své nové knize hovoříte o „novém sociálně-ekologickém třídním konfliktu“, který se točí kolem ekologické transformace společnosti. Co tím myslíte?
Dennis Eversberg: Že se lidé o transformaci nepřou proto, že by prostě byli jiného názoru. Konflikty se spíše odvíjejí od strukturálních a sociálních protikladů. A to nejen mezi těmi privilegovanými „nahoře“ a znevýhodněnou „spodinou“, ale také napříč mezi nimi: těmi, kteří svůj status zakládají spíše na vzdělání, a těmi, kteří jej zakládají především na hmotném majetku. Konflikt lze vyřešit pouze přerozdělením sociálních zátěží – a to podél obou os.
Radikalismus protestním hnutím neškodí
FR: Ve své analýze identifikujete různé skupiny v naší společnosti, které jsou vůči ekologické restrukturalizaci skeptické nebo dokonce nepřátelské.
Eversberg: Ano, na jedné straně jsou to relativně bohatí lidé, kteří vidí, že jejich majetek, dům nebo auto jsou ohroženy, a bojí se, že přijdou o svůj navyklý způsob života. Zároveň se „dole“ a stále častěji i ve společenském středu prosazují pocity zahlcení hyperkomplexní společností, které se mohou snadno změnit v hněv vůči „těm nahoře“. V současné době jsme svědky změny sil, kdy se tyto dvě motivace stále více spojují a vedou k široké obranné frontě proti ekologické transformaci.
FR: Kam tento vývoj směřuje?
Eversberg: Hrozí, že sociálně-ekologická transformace selže. Zatímco odpůrci posilují, tábor zastánců se rozpadá, rozhádá se, částečně se zaplétá do protimluvů a přesvědčené jádro se zmenšuje.
FR: Současně se zdá, že debata o změně klimatu a jejích důsledcích pro společnost je stále vášnivější. Blokády silnic „Poslední generace“ vyvolaly protiakce ze strany motoristů.
Eversberg: Je pravda, že spory jsou stále agresivnější a otevřenější. A to je výrazem právě té obranné fronty, o které jsem mluvil. V našem průzkumu mezi obyvatelstvem toho z tolik vzývané obranné linie (něm. „Brandmauer„, pozn. PQ) nevidíme: hranice se stírají, nechuť ke změnám ve vlastním životě a obrana proti abstraktnímu společenskému „systému“ se prolínají a obracejí proti obětnímu beránkovi „levicově zelených městských elit“.
Katja Diehlová: „Privilegia pro automobily musí zmizet“
FR: Píšete, že aby lidé lépe přijali sociálně-ekologickou transformaci, musí veřejný sektor masivně investovat do infrastruktury.
Eversberg: To je velmi důležitý, ba rozhodující bod. Jde o vytvoření možnosti udržitelného života pro všechny. Konflikt ohledně způsobu života nelze urovnat, dokud nebude mít velký počet lidí skutečnou alternativu k autům a bydlení v osobním vlastnictví. Je zřejmé, že je třeba masivně investovat do rozšíření infrastruktury sdílené, veřejné dopravy. Obecně lze říci, že udržitelný a spravedlivý život je takový, kdy jsou potřeby uspokojovány prostřednictvím sdílené veřejné infrastruktury, nikoliv soukromého vlastnictví. Další příklad: stále více měst a obcí ruší svá koupaliště, zatímco počet soukromých koupališť zároveň roste. I zde se ubíráme zcela špatným směrem.
FR: Ve své analýze uvádíte, že je třeba konkrétně přerozdělit zdroje ve společnosti. Co to znamená?
Eversberg: Přerozdělení příležitostí, zejména směrem od nejvyšších míst k široké veřejnosti. To vyžaduje závazná pravidla platná pro všechny. Například letecké společnosti by neměly mít možnost nabízet vnitrostátní lety, natož lety soukromé. To znamená omezení, ale především na straně nabídky. Zásadní je, aby se pak vztahovala na všechny, zejména na bohaté a mocné.
FR: Takové požadavky se již delší dobu setkávají s tvrdým politickým odporem.
Eversberg: Jasně, ekologická reorganizace se samozřejmě dotýká tvrdých mocenských otázek v kapitalistické společnosti. Ty je však třeba řešit: spravedlivá transformace není možná bez daně z bohatství, vyšších dědických daní a podle mého názoru bez absolutních horních hranic bohatství a omezení luxusní spotřeby.
FR: Co si představujete pod pojmem luxusní spotřeba?
Eversberg: Řekněme šampaňské za více než 2000 eur. Extrémně drahá auta, soukromé megajachty. Bylo by snadné snížit emise z luxusu, aniž by došlo k vážné ztrátě kvality života – a zároveň by to lidem ukázalo, že ti, kdo jsou za ekologickou transformaci nejvíce zodpovědní, budou platit jako první.
FR: Citujete sociologa Klause Dörreho z Jeny, který přišel s požadavkem, aby zaměstnanci spolurozhodovali o výrobcích, které vyrábějí.
Eversberg: Demokratizace rozhodování o investicích a produktech je klíčová pro zmírnění konfliktu mezi těmi nahoře a dole ohledně přetížení a vnímané bezmocnosti. A rozbujelým nadměrným požadavkům způsobeným rostoucí sociální složitostí je třeba čelit i v jiných oblastech. Jinak to zůstane živnou půdou pro pravici – krajně pravicová AfD to zcela cíleně využívá.
FR: Můžete uvést příklady?
Eversberg: Digitalizace mnohé přetěžuje a omezuje příležitosti. Myslím, že selektivní digitalizace je nutná. Například si myslím, že je špatně, že už neexistují veřejné telefonní budky. Nebo že Bahncard (německý slevový poukaz na dráhu, pozn. PQ) je už k dispozici pouze digitálně. Takové věci nevadí jen pár starým lidem, ale problémem je komplexní kontrola jednotlivců a nutnost vše přijmout. V dnešní době je téměř nemožné žít bez chytrého telefonu. To je omezení autonomie.
FR: Jinými slovy, požadujete tedy právo, do určité míry uniknout digitalizaci.
Eversberg: Ano, musí existovat právo na nedigitalitu.
Prof. Dr. Dennis Eversberg je od roku 2024 profesorem sociologie se specializací na sociologii životního prostředí na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Eversberg vystudoval sociologii, sociální psychologii, politologii a právo na Leibnizově univerzitě v Hannoveru, diplom v oboru humanitních věd získal v roce 2005. Doktorát získal v roce 2013 na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně. V roce 2014 získala jeho disertační práce summa cum laude a byla jí udělena cena Německé sociologické asociace (DGS).
