Superbohatí představují problém, o kterém se málo mluví. Škodí klimatu i společnosti. Vycházejí svět příliš draze a ten si je již nemůže dovolit. Úvahu napsal autor Sebastian Klein pro portál Neue Narrative.
Miliardář Roman Abramovič je svým životním stylem zodpovědný za přibližně 34 000 tun CO2 ročně (The Guardian). V souvislosti s klimatickou krizí by bylo ospravedlnitelné, kdyby na osobu připadalo přibližně 1,5 tuny ročně (Atmosfair). Průměrný Středoevropan je v současné době zodpovědný zhruba za 8 tun (Statista), průměrný miliardář pak za 8 000 tun (The Converstation). Hlavními důvody jsou jachty, soukromé tryskáče a megalomanské koníčky, jako třeba lety do vesmíru.
Peníze nepracují. Pracují lidé.
Kdo si myslí, že jde o ojedinělé případy, nezná čísla: v současné době je na světě téměř 3 000 miliardářů, přičemž každých 17 hodin se mezi superbohaté dostane jeden člověk (Forbes). Dohromady vlastní více než jedenáct bilionů eur, což není příliš vzdáleno od toho, kolik činí roční ekonomický výkon Evropské unie. Naposledy, když bylo tolik bohatství soustředěno v rukou tak malého počtu lidí, měli superbohatí ještě otroky, kteří na ně pracovali. To bylo před první světovou válkou. Tehdy, stejně jako dnes, bylo jejich bohatství založeno na ideologii, která upřednostňovala chamtivost a sobectví před lidskostí.
Domnívám se, že extrémní bohatství je jedním z největších zel naší doby. Je důsledkem společenského a světového řádu, který musíme překonat.
Je nerovnost dána Bohem?
Francouzský ekonom Thomas Piketty v knize „Kapitál a ideologie“ popisuje, že nerovnost existovala ve všech dobách a ve všech společnostech. Zároveň se míra nerovnosti v závislosti na čase a místě velmi lišila. Nejnerovnějšími společnostmi byly otrokářské společnosti, v nichž několik lidí vlastnilo doslova vše. Švédsko v 80. letech 20. století bylo nejrovnostářštější společností nedávné historie.
To, co jeden utratí za let na Mars, chybí jinému na vzdělání dětí.
Skutečnost, že dnes dokonce i ve Švédsku opět žijí v době historické nerovnosti, Piketty přičítá mimo jiné rozpadu Sovětského svazu. Jeho existence nutila kapitalistické státy adaptovat socialistické prvky, aby se nestaly příliš ideologicky neatraktivními. Od doby, kdy už tato konkurenční ideologie neexistuje, se kapitalistické státy stávají stále více kapitalistickými.
Superbohatství: „Ti tam nahoře“
Podle Pikettyho je míra nerovnosti odvozena od ideologie společnosti, tedy jednoduše od otázky, jak velká nerovnost je v této společnosti tolerována. Nerovnost tedy není dána Bohem, ale je de facto vědomou volbou. Je nejvyšší čas otočit kormidlo zpět směrem k větší míře rovnosti. Protože stejně jako v dřívějších dobách vede i dnes extrémní nerovnost ke stále většímu napětí ve společnosti.
Chamtivost ničí společnost
Společnosti jsou komunitním projektem. Od jejich členů se očekává, že své individuální zájmy do určité míry podřídí potřebám skupiny. Všechna hlavní náboženství a světonázory dospěly k závěru, že chamtivost není dobrá a že je žádoucí umírněnost. Sebastian Junger ve své knize „Kmen“ (Tribe) píše, že ve společnostech lovců a sběračů byla chamtivost a hromadění majetku jedním z nejčastějších důvodů pro potrestání jedince smrtí.
Oxfam: bohatí bohatnou, zatímco chudí chudnou
Extrémní bohatství je právě to: odmítání se podělit. Ve světě omezených možností platí, že to, co vlastní jeden, chybí druhému v domácím rozpočtu. To, co jeden člověk utratí za let na Mars, druhému chybí na zajištění vzdělání pro jeho děti.
Extrémní bohatství má také negativní vliv na emocionální stav společnosti. Superbohatí jsou příkladem čirého sobectví: můj obrovský majetek je důležitější než umožnit ostatním lidem důstojný život. A to je ještě navíc odměněno mocí a společenskou prestiží. Superbohatí jsou předvojem ideologie, v níž se lidé neptají sami sebe, co dobrého mohou udělat pro druhé. Nýbrž: How can I get another dollar?
Společnost bez rozdílů neexistuje, ale společnost, ve které mohou lidé létat na Mars, zatímco jiní hladoví, také nedává smysl.
Návrat k lidskému měřítku
Sám jsem se donedávna pravidelně řídil krédem, že je v pořádku, když lidé „vlastní“ zásluhou nashromáždí určitý majetek, řekněme několik milionů eur. Jedním z nejdůležitějších aha momentů pro mě bylo, když se mě loni někdo zeptal, proč to tak vidím, a já si uvědomil, že to vlastně nedokážu vysvětlit.
- Extrémní bohatství je jedním z největších zel naší doby. Miliardáři svou chamtivostí ničí společnost, protože se o své bohatství odmítají dělit. Ve světě s omezenými zdroji vlastní to, co ostatním chybí.
- Mnoho lidí stále věří, že je v pořádku vybudovat miliardové jmění tvrdou prací. To je však jen alibistický narativ, který používáme, abychom vytěsnili extrémní rozdíly v naší společnosti.
- Podle ekonoma Thomase Pikettyho závisí míra nerovnosti ve společnosti pouze na tom, nakolik je v ní tolerována. Nerovnost tedy není dána Bohem, ale naší vědomým rozhodnutím, že ji umožníme.
Dokumentární film stanice Arte „Země nerovnosti“ (Ungleichland) velmi dobře ukazuje, že toto vyprávění o výkonu („je v pořádku vybudovat si milionové jmění tvrdou prací“) je pouze pohádkou, kterou používáme k tomu, abychom zamlčeli rozdíly, které by ve skutečnosti v takové míře neměly existovat. Ve skutečnosti se jen velmi málo lidí nachází v tak privilegovaném postavení, aby mohli nashromáždit velké jmění.
Thomas Piketty: Nerovnost a ideologie
Pokud chcete skutečně argumentovat „zásluhami“, uvědomíte si, že se dostanete na úplně jinou úroveň nerovnosti: mnoho lidí považuje za ospravedlnitelné, že ambiciózní realitní makléř vydělává o něco více než tvrdě pracující uklízečka, která má vysokoškolský titul, který není v její současné vlasti uznáván. Ale zásluhy nebo jakákoli jiná forma spravedlnosti nemůže být použita k argumentaci, proč jeden člověk vlastní stovky milionů, zatímco druhý nemá vůbec nic, a dokonce svým nájmem ještě zvyšuje bohatství toho prvního.
Existuje kniha s názvem „Malé je krásné: návrat k lidskému měřítku“ (Small is beautiful: Die Rückkehr zum menschlichen Maß). Myslím, že je to dobrý cíl pro společnost v dnešní době: vrátit se k lidskému měřítku. Společnost bez rozdílů neexistuje, ale společnost, ve které mohou lidé létat na Mars, zatímco jiní hladoví, také nedává vůbec žádný smysl.
