Každý, kdo chce rozpoznat a pojmenovat souvislosti v blízkovýchodním konfliktu, musí tomuto nároku dostát vůči všem stranám. Polarizace nám nijak nepomůže. Komentář Stephana Hebela pro deník Frankfurter Rundschau.
Téměř před čtrnácti dny proběhl ve švýcarské televizi skvělý rozhovor s německo-izraelským filozofem Omri Boehmem, který vyučuje v New Yorku. Týkal se otázky, jak se vypořádat s krutým útokem Hamásu na Izrael – a s vojenskou reakcí Izraele. Ano, o tom už bylo řečeno a napsáno mnoho. Ale Boehmovy výroky jsou vítaným kontrastem k nepříjemné polarizaci, na kterou dnes až příliš často narážíme.
Politolog: „Vývoj na Blízkém východě nahrává Putinovi“
Nejprve stručný pohled zpět: před čtrnácti dny jsem se jen krátce dotkl debaty o Blízkém východě a v souvislosti s útokem Hamásu jsem se zeptal: „Proč by veřejný prostor nemohl být na chvíli, na několik dní a týdnů, ponechán na pospas šoku z aktuálních zločinů?“.
Jedna velmi vážená kolegyně mi napsala, že chápe, že „hrůza má přednost“. Ale: „Jako kritičtí novináři jsme také povinni uvádět souvislosti. Právě to je podle mého názoru v místních médiích dodnes trestuhodně zanedbáváno, respektive prezentováno jako nedostatek solidarity s izraelskými oběťmi“. A dále: „To, co se v současnosti děje palestinskému civilnímu obyvatelstvu, je v každém případě neslučitelné s mezinárodním právem a zásadou přiměřenosti.“
Následovala lekce, jak se vypořádat s bolestivými rozpory
Ve své odpovědi jsem s kolegyní výslovně souhlasil, že „média a také politická veřejnost mají sklon k jednostranné ‚solidaritě‘ s Izraelem“ (což v žádném případě není namířeno proti solidaritě s Izraelem, ale spíše proti jednostrannosti). „Ale“, pokračuje moje odpověď, „existuje také ‚frakce‘, která … zrcadlí jednostrannost nediferencovaných obhájců Izraele jedna ku jedné tím, že izraelské oběti do značné míry ignoruje nebo s nimi odmítá soucítit jen proto, že žily pod ‚špatnou‘ vládou“. Pod dojmem těchto cynických hlasů jsem se přimlouval za pauzu k zamyšlení.
To nás přivádí zpět k Omrimu Boehmovi. Filosof Wolfram Eilenberger, který rozhovor spolu se svou kolegyní vedl, v jednom okamžiku prohodil: „Někdy potřeba kontextualizace přichází tváří v tvář akutnímu zlu příliš rychle. Možná je třeba nejprve podat svědectví, dát si pauzu.“
To, co následovalo, nebylo jednoduché ano nebo ne, ale lekce, jak se vypořádat s bolestivými rozpory. Boehm zpočátku s Eilenbergerem souhlasil: „Dostal jsem mnoho žádostí o rozhovor a právě proto jsem prozatím tomuto pokušení odolával.“ V tomto případě se jednalo o rozhovor s Eilenbergerem. Ale: „I když máme pocit, že správnou reakcí na tyto hrůzy je mlčení, musíme se velmi rychle ozvat a také odporovat těm, kteří říkají, že jakákoli kontextualizace – tedy snaha na situaci reagovat politicky – je špatná.“
Ponechme tedy otázku, zda je někdy úvodní moment ticha občas přece jen přiměřený, klidně otevřenou. Mnohem důležitější je však něco jiného, co se můžeme od Omriho Boehma naučit: každý, kdo chce rozpoznat a pojmenovat souvislosti, ať už v jakémkoli okamžiku, musí tomuto nároku dostát vůči všem stranám.
Josi Bejlin si víru v mír vzít nenechá
Boehm ukázal, jak na to, když jasně odsoudil formu vojenské reakce na útok Hamásu a zároveň poukázal na její kontext: existenční otřes sebepojetí Izraele, který musí a může zajistit bezpečnost pomocí vojenské připravenosti k obraně. Čímž je jednání vlády a armády dáno do souvislostí, ale není ještě zdaleka ospravedlněno.
To je kontextualizace a stejně funguje i naopak: podle Boehma musí být útok Hamásu ze 7. října „odsouzen bez ohledu na kontext“. Ale: „Kontext musíte uvést, jinak nemůžete argumentovat, že zločiny Hamásu je třeba odsoudit bez ohledu na kontext.“
Kdo si myslí, že je to příliš složité, ten už na složitost reality rezignoval. Jedna věc je jasně říci, že za útok ze 7. října nesou vinu pouze teroristé z Hamásu. Ale ten, kdo se domnívá, že máme povinnost nejen bránit existenci Izraele, ale také bezpodmínečně a nekriticky podporovat jeho politiku, je na tom hodně špatně. Koneckonců, mluvíme-li o státním zájmu, pak k němu patří i obrana mezinárodního práva, zejména vůči přátelům, kteří se k němu oficiálně zavázali. Proto je problematické, když německý prezident Frank-Walter Steinmeier hovoří pouze o válce, „kterou Hamás vede i proti vlastnímu obyvatelstvu“, aniž by Izraeli alespoň položil otázku po mezinárodním právu.
I ministryně zahraničí Baerbocková mluví aspoň o „dilematu“
Naštěstí debata úplně nezamrzla. Vicekancléř německé koaliční vlády Robert Habeck (Zelení) minulý týden vyzval k dodržování mezinárodního práva, aniž by setřel rozdíl mezi stále ještě demokratickým státem a teroristickou organizací: „Izrael samozřejmě musí dodržovat mezinárodní právo a mezinárodní normy. Ale rozdíl je v tom: kdo by kdy formuloval taková očekávání vůči Hamásu?“. Rovněž ministryně zahraničí Annalena Baerbocková (Zelení) rovněž hovoří o „dilematu“ mezi legitimními obrannými zájmy Izraele a reálnými důsledky protiútoku na pásmo Gaza. A skutečnost, že Německo vyjádřilo toto dilema tím, že se zdrželo hlasování o blízkovýchodní rezoluci v OSN, by neměla být ukvapeně odsouzena jako nedostatek solidarity s Izraelem.
Jak bojují psychologové proti násilí a válkám?
Tuto otázku jsem již položil v souvislosti s válkou na Ukrajině: proč je pro nás tak těžké požadovat, aby všechny strany dodržovaly lidská práva stejně? Proč nemůžeme pojmenovat souvislosti – a to se jistě týká i kritiky „Západu“ – aniž bychom popírali či relativizovali Putinovy zločiny podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“?
Ať už se jedná o válku na Ukrajině nebo konflikt na Blízkém východě, tato polarizace možná pomáhá velmi lidské potřebě redukovat složitost světa, který se vymyká kontrole, a určuje jasné hranice mezi dobrem a zlem. Nepomáhá nám však pochopit vzájemné vztahy, bez nichž nebude nikdy možné takové konflikty vyřešit.
