Současné demonstrace v souvislosti s blízkovýchodním konfliktem ukazují, že bychom si měli více uvědomit souběžnost utrpení, které zažívají lidé v Izraeli i v Gaze. Komentář Bernda Kastnera pro deník Süddeutsche Zeitung.
Jen takový nápad. Jistě, v tuto chvíli možná vypadá utopicky, ale už nechce zmizet. O víkendu vyšlo v Mnichově do ulic asi 7 000 lidí, což je na toto obvykle tak klidné město docela dost. Drží ve větru palestinské vlajky, pochodují městem a obviňují Izrael z vraždění a genocidy. Teror Hamásu při tom nehraje prakticky žádnou roli.
Politolog: „Vývoj na Blízkém východě nahrává Putinovi“
A kdyby ano, pak je tu ono „ale“. Ano, teroristické útoky jsou hrozné, ale Izrael… Toto slovíčko charakterizuje debatu těchto dnů, kdy Izrael bombarduje pásmo Gazy po útoku Hamásu, doprovázeného vražděním a braním rukojmí. Toto „ale“ lze nalézt i v argumentech ve prospěch Izraele: ano, bomby na civilisty jsou špatné, ale Hamás… Jako reflex to může znít pochopitelně, podporuje to však fatální spirálu argumentace proti sobě, do nevyhnutelného „buď-anebo“.
„Ti druzí“ jako homogenní skupina neexistují
Nápad je tedy ve skutečnosti přáním: aby se z „ale“ stalo „zároveň“. Můžeme odsuzovat teror Hamásu a antisemitismus – a zároveň kritizovat izraelskou vládu za její politiku osidlování, aniž by bylo popíráno právo země na existenci. Můžeme truchlit za civilisty a děti zabité v Gaze a zároveň za zavražděné a unesené Izraelce. Můžeme vidět a cítit bolest a strach jedněch i druhých, aniž bychom vůči oněm nebo druhým byli agresivní, protože „ti druzí“ jako homogenní skupina ve skutečnosti neexistují.
Proč ztratila Organizace pro osvobození Palestiny svůj vliv?
To se musí stát, obzvlášť na pozadí historické situace Německa. Předkové dnešních Němců vyvraždili během šoa miliony Židů, z čehož vyplývá zvláštní odpovědnost za ochranu židovského života. Proti antisemitismu a misantropii a zároveň pro lidská práva a humanitu.
Proměna „ale“ v „zároveň“ se proto musí stát více, než jen utopií. Musí být cílem jakékoliv občanské společnosti.
