Josi Bejlin, architekt mírové dohody z Osla, se domnívá, že izraelská pozemní ofenziva proti Hamásu je nevyhnutelná. Pak ale podle něj přijde čas pro řešení dvou států.
Svůj optimismus Josi Bejlin neztratil ani navzdory hrozným událostem ze 7. října. To ráno, v den židovského svátku, začalo raketovým poplachem kolem půl sedmé ráno. Než se vydali do krytu, on a jeho žena Daniela ještě spali ve svém bytě v Tel Avivu. „Bylo to jako obvykle“, dodává 75letý muž. To, co následovalo, se však vymykalo obvyklé spirále eskalace na Blízkém východě, protože postupně pronikaly zprávy o masakrech Hamásu v izraelských kibucech podél hranice. Něco takového bylo „naprosto nepředstavitelné“, říká Bejlin. Je přesvědčen, že Hamás toužil po jakémsi Armagedonu, rozhodující bitvě na konci světa. Nejen s Izraelem, ale také s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a nejsilnější frakcí Fatah, vedenou palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem.
Proč ztratila Organizace pro osvobození Palestiny svůj vliv?
Po tom všem, co se stalo, nejznámější mezinárodní mírový vyjednavač obhajuje pozemní ofenzívu proti Hamásu v pásmu Gazy. Na rozdíl od poslední války v roce 2014 považuje tento krok za nevyhnutelný, říká Bejlin: „Pozemní ofenziva je bohužel nezbytná, aby skutečně skončila strašlivá vláda Hamásu nad Gazou.“ Pokud by existoval způsob, při kterém by civilisté nemuseli trpět, bylo by to lepší. „Ale já ho neznám. Tohle je nyní jediný způsob, jak Hamás nahradit.“
„Palestince nelze ignorovat. Každý vidí, co se stane, když se nic nedělá.“
Ale co přijde potom? Mír mezi Izraelci a Palestinci, to je jeho životní téma. Narodil se jako Josef Bejlin v roce 1948 v aškenázské rodině s evropskými kořeny; jeho otec byl účetním izraelského novinářského svazu. Jeho matka pracovala jako učitelka arabštiny, biblistiky a archeologie a psala články pro levicový deník Davar, pro který později pracoval i on.
Pokud chcete uzavřít mír jen se svými přáteli, nikdy žádného míru nedosáhnete.
Jako náměstek ministra zahraničí Šimona Perese zahájil v roce 1992 tajné rozhovory s Palestinci, které nakonec vedly k vzájemnému uznání. Josi Bejlin je považován za architekta dohod z Osla; v roce 1994 za ně palestinský vůdce Jásir Arafat, Šimon Peres a Jicchak Rabin obdrželi Nobelovu cenu míru. To bylo před třemi desetiletími a nyní se zdá, že realizace plánu ustoupila do pozadí. Ale právě nyní by mohl z hrůzných událostí vzejít impuls, alespoň o tom je Bejlin přesvědčen: „Palestince nelze ignorovat. Každý vidí, co se stane, když se nic nedělá.“ Palestinská samospráva vedená Mahmúdem Abbásem, která rozhoduje na Západním břehu Jordánu, je pro něj zároveň oficiálním kontaktem v Gaze pro časy poté. „Otázkou je, zda jsou připraveni převzít odpovědnost.“
Realističtější variantou pro Bejlina je, že arabské státy, jako je Egypt, Saúdská Arábie, Jordánsko a případně Maroko, budou po dobu jednoho či dvou let organizovat správu v pásmu Gazy a také financovat jeho obnovu. Poté by se moci mohlo ujmout palestinské vedení, které by spolu s izraelskou vládou realizovalo jeho návrh dvoustátního řešení: konfederace Izraele a Palestiny. To je možné i na izraelské straně, protože po této válce už Benjamin Netanjahu nebude v Izraeli premiérem, je Bejlin přesvědčen.
Politolog: „Vývoj na Blízkém východě nahrává Putinovi“
Jak ale může mezi Izraelci a Palestinci nastat mír po tom všem, co se stalo? Bejlin, otec dvou dětí, se zhluboka nadechne: „To je cesta, kterou je po válkách nutné projít. Snažíte se uzavřít mír – dokonce i s lidmi, kteří vám zabili vlastního bratra. Pokud chcete uzavřít mír jen se svými přáteli, nikdy žádného míru nedosáhnete.“
