„Nerůst“ (angl. ‚degrowth‘) se v debatě o klimatu stává stále frekventovanějším bojovým heslem. Lidé jsou jím prý často odrazováni. Ekonomka, transformační vědkyně a úspěšná autorka Maja Göpelová s tím nesouhlasí. Říká, že odříkání dělá lidi skutečně šťastnými. Odvážná teze.
DB Mobil: Paní Göpelová, pokrok se často ztotožňuje s růstem. Jste přesvědčena, že toto myšlení již neodpovídá dnešní době. Je růst špatný?
Maja Göpelová: Přijde na to. Existuje dobrý a špatný růst. Já si přeji ten dobrý.
DBM: Co je to ‚dobrý‘ růst?
Göpelová: Pokud například ekosystémy znovu získají na odolnosti, kráse a rozmanitosti, jde samozřejmě o žádoucí růst. Stejně tak bych si přála, aby rostl sektor zdravotnictví, pečovatelství a vzdělávání, a to jak z jak hlediska počtu lidí, kteří v těchto pro společnost důležitých oborech pracují, tak z hlediska toho, jak jsou ohodnoceni jaké je jejich společenská prestiž.
Reinhard Loske: „Růst je pozitivní. Pokud se díváte jen jedním okem“
DBM: A jaký růst vůbec nepotřebujeme?
Göpelová: Takový, s nímž usilujeme pouze o rychlý zisk a vysoké výnosy a který v současnosti ničí systémy, které k udržení života nutně potřebujeme. Když ekonomové mluví o růstu, mají obvykle na mysli hrubý domácí produkt neboli HDP. To však mnoho faktorů, o nichž víme, že jsou pro spokojený a kvalitní život podstatné, vůbec neměří. Místo toho HDP roste, když ničíme přírodu, protože pak je někdo placen za to, aby zase dal věci do pořádku. HDP se také zvyšuje, když lidé onemocní, protože je pak třeba někdo, kdo je uzdraví; neroste ale, když lidé zůstanou zdraví. Takže HDP jen odráží, kolik peněz bylo utraceno za výrobky a služby. To ale nemá nic společného se skutečným pokrokem nebo růstem.
DBM: Jaké jsou tedy ingredience pro šťastný a vyvíjející se život?
Göpelová: V každém případě platí, že chtít stále více neznamená vždy více štěstí, a to jak v oblasti spotřeby, tak například ve světě práce. V současné době často hovoříme o „časové pohodě“ – touze trávit každodenní život méně ve stresu. Nemuset toho tolik dělat a mít více volného času. Onen nekonečně se stupňující tlak je však nutný, protože ekonomika přece má neustále růst. Že to ale není nezbytně nutné, nám ukázala i koronakrize.
Alternativy k hrubému domácímu produktu
DBM: Čím?
Göpelová: Pandemie nás donutila stanovit si priority. Uvědomili jsme si, že nejdůležitější potřeby jsou zdraví, bezpečná střecha nad hlavou, dobrá strava, kvalitní informace, hygiena, důstojná péče, když je potřeba, a dobré vztahy, ve kterých se cítíme zakotveni a oceňováni.
DBM: Ale jakmile jsou tyto základní potřeby uspokojeny, nejsou součástí dobrého života i další věci – rozptýlení, zábava, požitek?
Göpelová: Nejde ale přece o to, že bychom tyto potřeby měli uspokojovat izolovaně. Příjemné zážitky mají především hodně společného se soustředěním a zpomalením. Když se plně do něčeho vnoříme, ať je to koncert, čtení s dětmi, vaření a jídlo nebo procházka s přáteli.
DBM: Pro mnoho lidí také hraje v otázce kvality života ústřední roli srovnávání s ostatními: jak si stojím, jak se mohu odlišit od ostatních?
Göpelová: Jde o sociální zakotvení, které je rovněž důležité pro vnímání kvality života. Jsme kmenové bytosti.
Neomezený růst na planetě s omezenými zdroji
DBM: A proto chceme být lepší než oni?
Göpelová: V sociálněvědních výzkumech vysoké životní spokojenosti se opakovaně ukazuje, že hlavním faktorem je relativní srovnání s ostatními, zejména se skupinou, do které bychom chtěli patřit. Zejména v případech, kdy je statusová spotřeba silně odstupňovaná, kdy přístup k dobrým školám, bydlení, zdravotní péči nebo k sítím závisí na vysokém příjmu, roste strach z toho, že zůstaneme pozadu – ve společnosti obecně i ve skupinách zvlášť. To nezmizí, ani když někdo zbohatne.
DBM: Nemáme tedy nikdy dost?
Göpelová: Ne bez společenských změn. Průzkumy ukazují, že zejména v anglosaských zemích je mnoho lidí, kteří patří k 1 % nejbohatších, stále ve stresu, protože nepatří k 0,1 % superbohatých. Tuto spirálu neprolomíme tím, že budeme spotřebovávat stále více.
Mít ideály je skvělé. Inspirují nás.
DBM: Proč nás vyhlídka na změnu a odříkání přivádí do tak špatné nálady?
Göpelová: Lidé jsou ze své podstaty „averzní ke ztrátě“, což znamená, že jakmile si zvykneme na přístup k určitým vymoženostem, chceme si tento přístup udržet. To, zda věci využíváme, je druhotné. Chceme o tom rozhodovat sami.
DBM: Můžete uvést nějaký příklad?
Göpelová: Vrtačka, i když leží 364 dní v roce v koutě, jen proto, abyste s ní mohli jednou za rok vyvrtat díru do zdi. Auto, které v 95 % případů není vozidlem, ale „stojidlem“. ‚Používat‘ místo ‚vlastnit‘ je krátký vzorec, který kombinuje myšlenky oběhového hospodářství s myšlenkami ekonomiky sdílení a je transformačním projektem, který na nás čeká. Kdo řekne A, musí říct i B.
DBM: Jak to myslíte?
Göpelová: Říkáme: „Jistě, ochrana klimatu a biologická rozmanitost jsou velmi důležité!“ Ale když přijde na realizaci konkrétních změn, vyhrává pohodlí a zvyky. Upřímně: všichni bychom už konečně měli trochu dospět.
Gaia Vince: Jak klimatická migrace mění náš svět
DBM: Jaké jsou vaše návrhy pro každodenní život?
Göpelová: Existuje sedm pravidel, které používáme k ovlivnění udržitelnosti: létání, maso, oblečení, finance, vysílání, plocha a ukázat vlajku. To znamená skutečně omezit létání a spotřebu masa. Méně oblečení znamená: jak často a kvalitě nakupuji oblečení? Mohu také někdy něco vyměnit? Pokud jde o finance, věnujme pozornost investičním kritériím bank, spořících plánů a investičních fondů.
DBM: A co myslíte vysíláním?
Göpelová: Mluvit s ostatními o procesu transformace, navazovat kontakty, vytvářet porozumění, zavádět nápady ve vlastní firmě nebo okolí. V neposlední řadě je důležitým faktorem také prostor – životní prostor. Ten je však ve srovnání s ostatními pravidly mnohem obtížnější redukovat. A pak samozřejmě ukázat vlajku v politice, zejména ve volebních rocích, jako je tento.
DBM: Jak vy osobně k těmto sedmi pravidlům přistupujete?
Göpelová: Už 25 let nejím maso, žiji převážně vegansky a nikdy nelétám po Německu, ale miluji noční vlaky. Úspory mám zaparkované dle těchto pravidel a docela dobře si stojím i s oblečením – každý Němec si koupí v průměru 60 kusů oblečení ročně, já jen asi desetinu z toho. S prostorem jsem na tom ale dost špatně, i když my – tedy otec mých dětí, moje dcery a já – sdílíme dům s jinou rodinou.
DBM: Vyrůstala jste ve společném domě se třemi rodinami a celkem šesti dětmi. Nyní žijete podobně.
Göpelová: Rodiče se tomu také smáli. Moje sestra to teď dělá stejně.
DBM: Zní to jako způsob života, který vyžaduje určité kompromisy.
Göpelová: Naučila jsem se to od svých rodičů. Na začátku, když jsem byl ještě dítě, byly všechny pokoje společné, a to se moc nedařilo. Každá rodina má svůj vlastní rytmus, co se týče doby jídla a spaní. Proto jsme tehdy oddělili obytné jednotky, ale typické logistické věci, jako je prádelna nebo zahrada, jsme nadále sdíleli. Tak měl každý své místo, ale nikdy nebyl osamělý. Tak to děláme i dnes.
Ulrike Herrmannová: „Potřebujeme zelené smršťování“
DBM: Označil abyste se za idealistku?
Göpelová: Mít ideály je skvělé. Povzbuzují nás a chrání před cynismem.
DBM: Myslíte si, že pokud jde o klimatickou krizi, ještě dokážeme zabránit nejhoršímu?
Göpelová: Nejhorší by bylo neustále přemýšlet o tom, zda můžeme ještě odvrátit nejhorší, místo abychom něco udělali. Proto je tak důležité prostě začít běžet, i když přesně nevíme, jak to dopadne. Když něco dělám, automaticky se stávám optimističtějším, protože cítím vlastní účinnost. Často jsem o tom mluvila s aktivisty „Fridays for Future„: vyjít do ulic a snažit se něčím přispět je jeden ze způsobů, jak se lépe vypořádat se starostmi. Pokud se všichni, včetně podnikatelů a politiků, odhodláme každý den k novým krokům, vzejdou z toho dnes nepředstavitelné možnosti.
DBM: Mají malé kroky stačit k velké změně?
Göpelová: Každá revoluce vzniká souhrou mnoha malých událostí.
Maja Göpelová (osobní stránky) je německá ekonomka, transformační vědkyně, odbornice na udržitelnost a socioložka se zaměřením na transdisciplinární myšlení. V roce 2016 vydala knihu The Great Mindshift, která vychází z výzkumu systémových transformací, politické ekonomie a řízení změn a zaměřuje se na návrhy na změnu mindsetu a kompetencí, které formují technické, ekonomické a sociální instituce. Göpelová byla a nebo je mimo jiné generální tajemnicí německého Poradního sboru pro globální změny (WBGU), členkou Rady pro bioekonomiku německé spolkové vlády, Mezinárodního římského klubu, Světové rady budoucnosti, poradního sboru Bartlett School of Environment, Energy and Resources (BSEER) na University College London, jakož i ZOE Institute for Sustainable Economies. Od r. 2019 je čestnou profesorkou na Leuphanské univerzitě v Lüneburgu. V témže roce představila spolu s dalšími vědci iniciativu Scientists for Future (Vědci pro budoucnost), založenou na podporu studentských protestů Fridays for Future. V únoru 2020 vydala knihu literatury faktu Unsere Welt neu denken. Eine Einladung („Chápat svět nově – pozvánka“, Ullstein Verlag), která se dostala na třetí místo výročního žebříčku bestsellerů magazínu Spiegel a byla na něm i v roce 2021. V žebříčku ekonomů Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) se v roce 2021 umístila na 17. místě. Na Twitteru je Maja Göpelová aktivní pod účtem „beyond_ideology„.
