Válka na Ukrajině zuří již čtyři měsíce. Dva odborníci na vyjednávání doporučují rozhovory s Putinem. V centru však stojí dvě dilemata, která mohou společně cestu ke skutečným jednáním zablokovat: vyjednávání nevyhnutelně vede k obětem a může legitimovat válečného zločince. Ale chytrými taktikami lze Putina dokonce vehnat do úzkých.
Již Kant popsal autoritářské typy jako je Putin
Jednat s Vladimírem Putinem: ano, nebo ne? Každý, kdo se k tomu ve fejetonech, v diskusních pořadech nebo politických debatách v Německu hlásí, je považován za naivního člověka bez sebereflexe nebo dokonce za zrádce. Nakonec je soužití s Ruskem prostě bez alternativy, píší Anne Holperová a Lars Kirchhoff v článku pro FOCUS Online. Výzkumníci v oblasti míru a konfliktů vyzývají k jednání s vládcem Kremlu. Analyzují argumenty obou táborů, zastánců i odpůrců. Při tom mimo jiné dochází ke zjištění, že v centru pozornosti jsou dvě dilemata.
Otázka jednání s Putinem vede ke dvěma dilematům.
Náš návrh: jako první krok je třeba rozpoznat dvě společná dilemata, s nimiž se v současnosti potýkají všechny tábory. Jsou totiž společným jmenovatelem konfliktů, které jsou samy o sobě neřešitelné. V centru pozornosti jsou zejména dvě dilemata, která ve své souhře blokují cestu ke skutečným jednáním:
- Dilema č. 1: „Vyjednávání nevyhnutelně vede k obětování posvátných věcí“: k ukončení války je dříve či později nutné vyjednat řešení. Vzhledem k přetrvávající vojenské síle Ruska se to však zdá být možné pouze za cenu nepřijatelných obětí ze strany Ukrajiny: vzdání se území.
- Dilema č. 2: „Jednání legitimizují válečného zločince“: oficiální jednání s Putinem by implicitně legitimizovalo jeho mocenské nároky a válečné zločiny – a další kroky v rozporu s mezinárodním právem – čemuž se chceme za každou cenu vyhnout.
Dalším krokem je prozkoumání předpokladů, na kterých dilemata stojí. Odstranění informačních mezer a nedorozumění odstraňuje také příslušné části problému: vedou jednání nevyhnutelně k obětování posvátných věcí?
Dilema č. 1: „Vyjednávání nevyhnutelně vede k obětování posvátných věcí“
Pokud jde o první dilema, předpokládá se, že vojenské mocenské vztahy musí zcela lineárně určovat výsledek jednání. Z hlediska strategie vyjednávání a metodiky mediace to však vypadá jinak. Asymetrie vojenské síly mezi stranami konfliktu je vyrovnatelná, zejména pokud se jedná o tvrdá témata a pokud je ve hře měna jiného druhu – a tím i v relevantní míře vedle vojenských logik i odlišné zájmy obou stran.
O autorech:
Dr. Anne Holperová a Prof. Dr. Lars Kirchhoff pracují v oblasti výzkumu míru a konfliktů na Evropské univerzitě Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou. Společně vedou Centrum pro mírovou mediaci, které od roku 2018 poskytuje metodické poradenství v otázkách mediace mimo jiné německému ministerstvu zahraničí. Jsou autory knihy „Friedensmediation – Spannungsfeld aus Methodik, Macht und Politik“ (Zprostředkování míru – napětí mezi metodikou, mocí a politikou) a od roku 2014 působí v různých funkcích v kontextu zprostředkování na Ukrajině.
Pokud jsou tedy dotčeny jiné hmatatelné zájmy, lze tedy situačně nadřazenou stranu velmi účinně „vzít do kleští“ i u jednacího stolu, přesně tak, jak se to v současnosti zdá být možné pouze prostřednictvím sankcí a dodávek zbraní. Proto musí být u jednacího stolu kromě Ukrajiny i další partneři a kromě ukrajinské suverenity se musí se jednat o více otázkách.
Vladimír Putin a teze o dějinách velkých mužů
Záleží jen na tom, aby případné rozhovory měly tvář a metodiku „tvrdého“ jednání namísto obávaného ruského „mírového diktátu“. K tomu jsou zapotřebí silná procesní pravidla pro všechny strany a také oboustranné pobídky a záruky. To je však možné pouze tehdy, pokud k jednacímu stolu zasedne několik aktérů, kteří jsou dobře vyváženi z hlediska autority a sfér vlivu.
Mezinárodně koordinovaná, mnohostranně podporovaná vyjednávací iniciativa s realistickými cíli (v prvním kroku: koexistence obou států; v druhém kroku: smír), jasnými předběžnými podmínkami (stažení Ruska, diskreditace amnestií za válečné zločiny) a jasnými směrovými signály (Ukrajina rozhoduje o otázkách ukrajinské suverenity, ale o za ní stojících mezinárodních otázkách lze politicky jednat) výrazně relativizuje „dilema obětování“.
Dilema č. 2: „Vyjednávání legitimizuje válečného zločince“
Co se týče druhého dilematu, skutečným sporným bodem v diskusi o jednáních byla zřejmě rozšířená formulace o „řešení, které by Putinovi zachránilo tvář“. Za řečnickou otázku maskovaným naznačením, zda by se i Hitler dočkal takové záchrany tváře, se zdá, že se zastánci vyjednávání včetně Macrona morálně zdiskreditovali.
Zřejmě se předpokládá, že oficiální jednání mezinárodního společenství s válečným zločincem nevyhnutelně legitimizují jeho mocenské nároky i způsob jednání, čemuž se z dobrých důvodů chceme za každou cenu vyhnout.
Rusové se musí od Vladimíra Putina emancipovat
I zde je užitečné nejprve rozlišovat: při jednáních primárně rozhoduje o vzdání se sebeúcty a o statusovém/morálním zhodnocení či dokonce o „zproštění viny“ aktérů konfliktu nikoli „JESTLI“, ale „JAK“. Ani vytěsnění válečných zločinů, ani Putinova beztrestnost nejsou přirozeným důsledkem vyjednávání. Tyto obavy jsou oprávněné a je třeba jim vědomě čelit během jednání, ale nejedná se o žádný automatismus. (…)
Dalším předpokladem se zdá být, že nezákonná útočná válka a zločiny proti lidskosti diskreditují za ní stojící zájmy a obavy. Podobně jako podráždění vyvolávající zmínka o zachování tváře, i otázka „oprávněných zájmů Ruska“ pravidelně eskaluje debatu. Přesto by však stále mělo zůstat vyslovitelné, že legitimní zájmy Ruska samozřejmě existují.
Ruské zájmy však nelegitimizují způsob, jakým se je Putin snaží prosadit. To je nepochybně morální katastrofa. Pokud však zůstanou legitimní zájmy trvale nevyslovitelné, žádné mírové soužití s jadernou velmocí Ruskem nikdy nebude úspěšné.
