Ruský prezident, který je u moci 21 let, se v Moskvě už nesetkává s nikým, kdo by mu odporoval. Psychologové a historici varují: takové konstelace vždy zvyšují riziko nebezpečné ztráty reality. Renomovaný psycholog a výzkumník mozku Ian Robertson proto již nyní vidí temnou budoucnost mírového řešení ukrajinského konfliktu.
Pokud chcete vidět Vladimíra Putina, musíte nejprve projít syčícím high-tech tunelem. Mytí rukou, očkování a negativní test nestačí. Ruský prezident trvá také na strojové dezinfekci hlav.
Zařízení syčí a shora vypouští na lebku každého návštěvníka aerosolový oblak blíže neurčených chemikálií. Vždy to vypadá trochu bizarně, jako by se plně oblečení lidé, často v oblecích a kravatách, chtěli zrovna osprchovat.
Putinovi obhájci a obdivovatelé kontrují: proč by si ruský prezident nemohl určovat vlastní standardy?
Putin to skutečně dělá. Na konci prosince museli cestou na tiskovou konferenci s Putinem projít státním sprchováním i západní novináři v Moskvě. Ještě více než krátká sprcha jim však vadilo, že každý novinář musel předem předložit nejméně tři PCR testy.
Co se to s Putinem děje?
Již v roce 2014 nabyla Angela Merkelová dojmu, že muž v Kremlu žije stále více „ve svém vlastním světě“. Tehdy, dlouho před koronakrizí, vedla kancléřka v souvislosti s krymskou krizí rozhovor s tehdejším americkým prezidentem Barackem Obamou, jehož obsah částečně unikl do médií v USA. Merkelová si tehdy podle svých slov „nebyla jistá, zda Putin ještě vůbec vnímá realitu“.
Dnes, v souvislosti s ukrajinskou krizí, nabývá tehdejší znepokojivá otázka na tísnivé aktuálnosti.
A co duševní stav vrchního velitele 100 000 ruských vojáků, kteří se právě shromáždili na hranicích s Ukrajinou – a už několik týdnů nechávají celý svět hádat, zda Evropu čeká válka, nebo mír?
Dokonce i dlouholetí znalci Moskvy jsou zmateni. Je Putin skutečně tak brilantní šachista, jak se rád prezentuje? Počítačový mozek, chladný génius? Nebo snad chybí stále větším zkouškám moci, kterými nyní zkouší svět, racionální jádro?
„Putin je nyní obklopen už pouze lidmi, kteří ho nekritizují.“
Fabian Burkhardt,odborník na Rusko z Leibnizova institutu pro studia východní a jihovýchodní Evropy v Regensburgu
Ještě nikdy nebyl tak izolovaný jako dnes.
Jedna věc je mezi odborníky nesporná: Putin nikdy nebyl tak izolovaný jako dnes. Jedná se o osamělost, kterou si člověk způsobil sám. Hlava ruského státu ve svých rukou systematicky soustřeďuje stále více moci. „Putin je nyní obklopen už pouze lidmi, kteří ho nekritizují,“ říká odborník na Rusko Fabian Burkhardt z Leibnizova institutu pro studia východní a jihovýchodní Evropy v Regensburgu.
Právě to může mít katastrofální následky, varuje americká politoložka a badatelka v oblasti diktatur Erica Frantzová, autorka standardního díla „Authoritarianism – What everyone needs to know“ (Autoritářství – co musí každý vědět).
Rusko, vysvětlila Frantzová v těchto dnech RND, se vyvinulo v „personalistickou diktaturu“. V čele země s jadernými zbraněmi stojí jediný člověk, který je obklopen pouze přitakávači a vykotlanými státními institucemi, které už nedokážou nic zbrzdit. „V takovém prostředí političtí vůdci více riskují,“ varuje Frantzová, která v tuto chvíli dokonce vidí gradaci stranických diktatur jako ve Vietnamu nebo vojenských diktatur jako v Myanmaru: „Personalistické diktatury s největší pravděpodobností rozpoutávají konflikty s jinými státy a naopak s nejmenší pravděpodobností ustupují.“
Na samém počátku své éry působil Putin zcela jinak, mnohem vstřícněji. Projevil ochotu jednat se zbytkem světa a tématu ekonomiky přikládal velkou váhu.
Jak a kdy došlo k zatemnění jeho pohledu západním směrem?
Na cestě k „sado-populismu“
Kreml se v těchto dnech argumentuje rozšiřováním NATO na východ: Západ tím údajně vytvořil nové vojenské hrozby a zahnal Rusko do kouta. Polsko, Česká republika a Maďarsko vstoupily do NATO v roce 1999, Estonsko, Lotyšsko a Litva pak v roce 2004.
Putinův extrémně represivní kurz však začal až na konci roku 2011, kdy šlo o něco zcela jiného: o ohrožení jeho moci doma. Povstání v Egyptě, Alžírsku, Libyi, Sýrii a Tunisku a dalších zemích způsobily, že se najednou otřáslo více diktatur po celém světě než kdykoli předtím. Zdálo se, že se demokracie najednou všude nachází ve vítězném tažení a nahrazení autoritářských vládců všeho druhu je jen otázkou času. Také v Moskvě vyšly najednou do ulic davy lidí „s novou bezstarostností“, jak říkají doboví svědci. Demonstrace po ruských parlamentních volbách v prosinci 2011, kterých se v některých případech účastnilo více než 100 000 lidí, se staly největšími protiputinovskými protesty všech dob.
Putin zareagoval s ledovým klidem – a utáhl otěže svého již tak nepříliš upejpavého státního sledovacího aparátu. Domácí zpravodajská služba FSB převzala úplnou kontrolu nad všemi digitálními procesy v zemi. V policii bylo 400 000 mužů podřízeno přímé kontrole prezidenta. Zároveň byla opět posílena Putinova ochranka, od elitních bojovníků až po ochutnávače. Vůdci protestů roku 2011 dopadli špatně. Alexej Navalnyj byl v roce 2013 odsouzen k pěti letům vězení a později otráven, Boris Němcov byl jedné noci roku 2015 zastřelen na Velkém moskevském mostě nájemným vrahem.
Bohatství Ruska získané prodejem ropy a zemního plynu už v těchto letech nebylo tak velké. Jako náhradu nabídl Putin zemi a jejímu lidu něco nového: více přísnosti ve vlastní zemi, ale také více nacionalistických pozlátek navenek. Anexe Krymu v roce 2014, porušující mezinárodní právo a skvěle zinscenovaná Putinovou státní televizí, vyvolala u většiny Rusů radostné vzrušení.
Žádnému Rusovi si díky tomu nevedlo lépe. Ale alespoň se povýšili nad ostatní, nad méněcenné lidi. Renomovaný americký historik Timothy Snyder, který později objevil paralelní přístupy u Donalda Trumpa, hovoří o „sado-populismu“: mnoho lidí je bohužel ochotno podvolit se dominantním postavám, které jim působí újmu a bolest – pokud jim slibují orientaci pomocí velkých gest a sjednocení pod národními barvami.
„Zajatec vlastního stvoření“
Putin ve skutečnosti dosáhl nové popularity díky kolektivnímu odvrácení se od reality. Neuvědomil si, že ztráta reality postupně ohrozí i jeho samotného.
Odborník na Rusko Fabian Thunemann z Humboldtovy univerzity v Berlíně již řadu let upozorňuje na narušenou komunikaci v autoritářských režimech. „V nich trpí deficitem pravdy nejen obyvatelstvo, ale i sám panovník se stává vězněm svého vlastního výtvoru,“ napsal Thunemann v roce 2018 v eseji pro Neue Zürcher Zeitung.
K Putinovým výtvorům tehdejší doby patřilo největší zbrojení v ruské historii. Putin nechal zkonstruovat nové rakety a nové nadzvukové střely, s nimiž, jak zdůrazňoval, Rusko předběhlo Západ. K tomu se přidaly unikátní podvodní drony, které byly navrženy tak, aby do nepřátelských přístavů dopravily jaderné bomby a vyvolaly tam nic menšího než radioaktivní tsunami. Putinova hrůzostrašná zbraň „Poseidon“ připomíná plány na ovládnutí světa, spřádané chichotajícími se padouchy ve filmech o Jamesi Bondovi.
Je to všechno ještě geniální, nebo už šílené? Na tom nezáleží: krásně to rodmýchává příjemné pocity nadřazenosti.
Navzdory všemu většina německých zahraničněpolitických expertů stále trvá na svém tradičním obrazu ruské hlavy státu, která je nakonec chytrá, chladně kalkulující a v každém případě přístupná racionálním argumentům. „Nemyslím si, že Putin je iracionální horká hlava,“ prohlásil nedávno v různých rozhovorech Wolfgang Ischinger, bývalý státní tajemník Spolkového ministerstva zahraničí a velvyslanec ve Washingtonu.
Zkušený psycholog hodnotí Putina pesimisticky
Ale co když se Ischinger, který politicky vyrostl ve starém dobrém Bonnu, mýlí? Pak bude na Ukrajině brzy válka – a nikdo neví, jaké řetězové reakce vyvolá. Podle časopisu Der Spiegel už NATO nevylučuje ani možnost, že by Putin mohl usilovat o ozbrojený konflikt se Západem i mimo Ukrajinu. Existují „obavy, že by ruské ozbrojené síly mohly využít své nedávno masivně navýšené přítomnosti ve Středozemním moři, severním Atlantiku a Arktidě k úderům na široké frontě – dokonce i proti státům NATO“.
Je snad Putin nakonec přece jen iracionální horkou hlavou? Psycholog a výzkumník mozku Ian Robertson se domnívá, že toto vysvětlení je skutečně možné.
„V tomto případě jsem bohužel pesimistou,“ prohlásil Robertson v rozhovoru pro RND. Podle jeho názoru je použití vojenské síly v konfliktu na Ukrajině „velmi pravděpodobné“. Toto hodnocení nevychází z žádného zahraničněpolitického nebo vojenského aspektu. „Říkám to jako psycholog“, upřesnil psycholog.
Robertson vyučuje již několik desetiletí v Irsku a USA. V Dublinu založil Trinity College Institute of Neuroscience, je autorem mnoha knih literatury faktu, které se zabývají psychologií a mocí. V roce 2014 poprvé popsal v časopise Psychology Today „Nebezpečí, které se skrývá v mozku Vladimira Putina„.
Hra se „záměrnou nejistotou“
Patologizování politiků je mezi psychology a psychiatry vlastně odmítáno. Robertson se však domnívá, že v případě Putina je varování výjimečně nutné, a to i a zejména z etických důvodů. Protože: „Mezitím se všechno ještě zhoršilo.
Putin vykazuje všechny klasické znaky člověka, který nezvládl příliš dlouhou etapu v pozici velkého vládce. Putin více než kdy jindy působí dojmem, že už nevidí žádný rozdíl mezi sebou jako osobou a ruským státem. Vladimír Putin extrémně pohrdá všemi kontrolními mechanismy, které byly vytvořeny v intaktních demokraciích, aby udržely na uzdě úchylky mocných: svobodný tisk, svobodné parlamenty, nezávislé soudy, svoboda projevu v ulicích.
Césarománie aneb šílenství císařů: tak historici a psychologové vždy popisovali deformace, které ohrožují vysoké mocenské pozice. Patří do této kategorie i Putin?
Člověk z vysokých řídících kruhů Bundeswehru se domnívá, že Putinovi se líbí, když jsou názory na tuto otázku nyní rozděleny. Oficiálně se německý vojenský expert nesmí v rozhovorech vyjadřovat, jeho jméno proto nesmí být uvedeno. Rád by však poukázal na „záměrnou dvojznačnost“ Putinova chování.
Putin chce tímto způsobem zastrašit ostatní. Pro ruského prezidenta – „i když je to pro Ischingery tohoto světa těžko pochopitelné“ – to není metoda, jak něčeho dosáhnout, ale vyvolávání strachu je samotným cílem. „Nechť se všichni třesou.“ Jako stratég je Putin velmi přeceňován. Spíše se chová „jako ten zlobivý kluk ve třídě, který neustále obtěžuje a vyhrožuje ostatním, aniž by přesně věděl, jak a kde to skončí.
Vojna nebo mír?
Podobný názor zastává i moskevský dopisovatel deníku New York Times Anton Trojanovskij. Nedávno napsal, že nikdo neví, zda Putin chce válku, nebo mír, a to ani v nejužších moskevských kruzích: „Putin sám se pravděpodobně ještě nerozhodl.
Je to tedy všechno jen cynická hra, kterou si Putin nakonec ještě užívá? Psycholog Robertson nad tím odmítavě mávne rukou. Nikdo si nic neužívá. Sám Putin je v tomto dramatu už dlouho také trpícím: „Ke konci psychicky vyčerpané diktátory stále více pohání strach, že by mohli být ohroženi na životě – což je úvaha, která často není úplně od věci.
Rozdmýchávač strachu má nakonec sám strach: kdo chce Putina pochopit, musí vidět celkový tísnivý kontext, do kterého se ruský prezident za 21 let vmanévroval. To vysvětluje mnohé, včetně šumu a syčení v Putinově dezinfekčním tunelu.
