Americký klimatolog Michael E. Mann se v minulosti již několikrát zapojil do ostrých debat s popírači změny klimatu a dokonce mu bylo vyhrožováno smrtí. Ve své nové knize popisuje, že účinné ochraně klimatu nyní brání jiní aktéři: počítá mezi ně dokonce i klimatické aktivisty.
Za normálních okolností se Michael E. Mann pouští do křížku s popírači klimatické změny. Tentokrát se však vrhl na ochránce klimatu ze svého vlastního tábora:
„V současné době existuje zdánlivě neomezená a velmi živá komunita veganských aktivistů, kteří jsou přesvědčeni, že řešením klimatických změn je „stud z masa“. (…) Aktivisté za práva zvířat často napadají klimatology jen proto, že poukazují na malý podíl konzumace masa ve srovnání se spalováním fosilních paliv. Takové nepřátelství ze zdánlivě levicové strany vůči diskurzu založenému na faktech má paradoxně mnoho společného s útoky na klimatology ze strany popíračů globálního oteplování na pravé straně politického spektra.“
Dobrou zprávou je, že těch druhých je stále méně. Alespoň už téměř nikdo vážně nepopírá změnu klimatu.
Kdo brání ochraně klimatu?
Špatnou zprávou je, že zpátečníci jednoduše změnili taktiku. Už nepopírají, ale odpoutávají pozornost. Udělají cokoli, aby nemuseli dělat nic. Proto se jim říká „nečinní“. Svůj vliv uplatňují prostřednictvím konzervativních politiků a médií, ale také prostřednictvím otevřených či skrytých kampaní v sociálních médiích.
Michael E. Mann vidí v jejich táboře nejen velké energetické společnosti, ale také Austrálii vyvážející uhlí, Saúdskou Arábii a Rusko těžící ropu. Zejména Rusko má co ztratit:
„To, že Rusko nadále využívá sociální média k manipulaci americké veřejností, je dobře známo. Méně pozornosti je věnováno otázce, proč tomu tak je. Ruská ekonomika je závislá na pokračující těžbě a zpeněžování hlavního ekonomického aktiva Ruska – zásob ropy.“
Hlavním cílem nečinných aktérů je zabránit přijetí legislativy, která by rozhodujícím způsobem dekarbonizovala ekonomiku; zejména pomocí ceny CO2, která by stanovila cenu za vypouštění plynů poškozujících klima.
Strategie nečinných
A zde je nesmírně zajímavá volba prostředků. Taktika číslo jedna: individualizace odpovědnosti. Podle této strategie by měl jedinec získat pocit, že musí napřed začít u sebe. Tím, že přestane jíst maso, sešrotuje auto, bude málokdy létat.
Klimatolog to ilustruje na příkladu individuální stopy CO2. Tuto koncepci představila především energetická společnost BP. V důsledku toho na sebe nyní klimatičtí aktivisté neustále ukazují prstem.
„Pokud se klimatický diskurz změní v hádku o výběru potravin a cestování a stočí se na osobní bezúhonnost, obviňování lidí na základě jejich chování a ctností, nebudeme schopni mluvit společným hlasem. Pak (…) se prosadí zájmy fosilního průmyslu.“
Jíst méně masa, méně létat, žádné plastové tašky – to přece dává smysl, ne? Ano, odpovídá autor. Ale vliv jednotlivce je poměrně malý a sám o sobě nestačí.
Pro ilustraci: konzumace hovězího masa přispívá k celosvětovým emisím skleníkových plynů asi z 6 %. Letecká doprava pouze ze 3 %. Ale 70 %, tedy více než dvě třetiny světových emisí oxidu uhličitého, způsobuje zhruba stovka společností: uhelné, ropné a plynárenské koncerny. A ty lze je regulovat pouze politicky, zdůrazňuje Mann.
„Jemná víra v apokalypsu“
Další strategie, která má odvádět pozornost: podněcování obav u lidí, kteří si uvědomují změny klimatu. Například otázkami typu: nestojí ochrana klimatu příliš mnoho pracovních míst? Způsobují větrné turbíny lidem nemoci? A nezabíjejí rotory větrných elektráren ptáky? Přesto „představuje změna klimatu pro ptáky mnohem větší hrozbu (…) než větrné elektrárny,“ píše Mann.
Profitující zastánci statu quo umí zasévat pochybnosti a vytvářet umělá dilemata.
Další taktikou jak odvést pozornost je zveličování klimatické krize. Je tak velká, že se šíří paralýza: stejně se nedá nic dělat, už je pozdě.
„Jemná víra v apokalypsu je stále rozšířenější. Její základní myšlenky převzaly (…) organizace jako Extinction Rebellion.“
A umocnili ji mnozí klimatičtí aktivisté, kteří vykreslují scénáře soudného dne s dobrým úmyslem lidi vyburcovat. Mann má na mysli autory, jako jsou Jonathan Franzen a David Wallace-Wells. Jejich přílišný pesimismus je kontraproduktivní, protože lidi ochromuje. A kvůli tomu je téměř mocnější než nástroje popíračů klimatu.
Uklidňující pojmy
Čtvrtý hlavní narativ, který má zabránit omezení podnikání ze strany politiky: změnu klimatu lze přece vyřešit technicky! Proč snižovat emise CO2, když ho můžeme jednoduše vyfiltrovat, například do podzemních úložišť? Michael E. Mann k tomu říká:
„Strůjci nečinnosti v oblasti klimatické politiky se snaží zabránit skutečnému pokroku v oblasti změny klimatu tím, že prosazují „řešení“, jako je zemní plyn, zachycování uhlíku nebo geoinženýrství, což ale ve skutečnosti žádná řešení nejsou. Součástí strategie je používání uklidňujících termínů jako ‚překlenovací technologie‘, ‚čisté uhlí‘, ‚přizpůsobení‘ nebo ‚resilience‘.“
Z klimatické krize, myslí si autor, se nemůžeme vylhat pomocí inženýrství. Technologická řešení by se vzhledem k množství plynů poškozujících klima musela zdokonalit a urychlit a jejich vedlejší účinky nebyly zatím téměř vůbec prozkoumány. Navíc by se tím odklonily zdroje od obnovitelných zdrojů energie a převedly by se na pouhé kosmetické úpravy.
Nedostatek evropských příkladů
Michael E. Mann má anglosaský dar psát vědecky podloženým a zároveň zábavným způsobem. Také rád provokuje – nad jeho knihou se tudíž nudit nebudeme. Z našeho pohledu však má také jednu chybu.
Jeho argumentace a případové studie se týkají téměř výhradně amerických korporací a médií. V tomto ohledu zůstává nejasné, do jaké míry byly do odvádění pozornosti zapojeny evropské energetické společnosti a do jaké míry se snaží německou klimatickou politiku ovlivnit Rusko. I výhybky jsou zde nastaveny jinak: v Evropě již platí obchodování s emisemi a Německo zavedlo cenu za CO2.
Přesto je osvěžující, jak se autor staví proti proudu a demaskuje mnoho běžných narativů o změně klimatu; zejména předpoklad, že pokud budou jedinci dostatečně energičtí, aby změnili své spotřební návyky, bude naše životní prostředí zachráněno.
Mann je však přesvědčen, že stále ještě můžeme přijmout protiopatření. Nyní musí ještě přesvědčit apokalyptiky a moralisty ve svém vlastním táboře.
Michael E. Mann (osobní stránka) je americkým klimatologem, profesorem meteorologie a ředitelem Centra pro vědu o zemském systému (Earth System Science Center) na Pensylvánské státní univerzitě (USA). Za svou práci obdržel řadu ocenění a společnost Thomson Reuters ho zařadila na seznam vysoce citovaných vědců v kategorii věd o Zemi, což z něj činí jednoho z nejvýznamnějších vědců ve svém oboru na světě. Michael E. Mann byl jedním z hlavních autorů Třetí hodnotící zprávy IPCC o globálním oteplování, která byla zveřejněna v roce 2001. V této zprávě byla použita jeho rekonstrukce teplot na severní polokouli za poslední tisíciletí, která proslula jako hokejkový graf, protože od 19. století stoupá strmě vzhůru. Správnost hokejkového diagramu je ve vědecké literatuře důsledně potvrzena. Jelikož graf velmi výmluvně ilustruje výjimečnost oteplování v poslední době, stal se, stejně jako Mann sám, hlavním terčem popíračů klimatu. Je také autorem mnoha populárně naučných knih.
