Ve východoevropských zemích Visegrádské čtyřky ohrožují demokracii autoritářské tendence. Ale 30 let po pádu Železné opony roste nová vlna odporu občanské společnosti. Ta může být nadějí i pro Západ.
Třicet let po pádu Železné opony jsme si zvykli vnímat pokojné revoluce r. 1989 jako na uzavřenou a slavnou kapitolu východoevropských dějin. Ale nejen v zemích osvobozených od komunismu není o výsledku tohoto epochálního převratu dodnes definitivně rozhodnuto. Vzepětí autoritářských proudů, sil „neliberální demokracie“, zásadně zpochybňuje tehdy očekávaný přímočarý vývoj k evropské jednotě, základy právního státu a pluralismu.
Západoevropská veřejnost si mezitím zvykla tuto výzvu primárně projikovat na země střední a východní Evropy, ve kterých se etablovaly vlády s autoritářskými sklony a kde hrozí, že zcela vytlačí do ústraní síly, které se cítí být zavázány svobodomyslnému, proevropskému dědictví r. 1989. Stejné nebezpečí ale roste i v západní Evropě a v jistém slova smyslu jsou aktuální rozkoly ve střední a východní Evropě pouze předzvěstí toho, co nás ještě čeká.
Na jedné straně právnímu státu oddaná, kosmopolitní západní Evropa, na druhé zase nacionalisticky reakční fronta zemí tzv. Visegrádu Polska, Maďarska, České republiky a Slovenska – k vládám kritičtí aktivisté a aktivistky z uvedených zemí se v předvečer týdne oslav pádu Berlínské zdi setkali na debatě s deníkem Die Welt v Berlíně, aby tento příliš uhlazený obraz trochu rozvířili.
V centru tohoto ve skutečnosti celoevropského konfliktu o budoucnost demokracie stojí v neposlední řadě otázka výkladu historických událostí před 30 lety. Polská společnost je dnes hluboce rozdělena na příznivce národně konzervativní vlády a na proevropské konzervativní síly, říká 33letá polská aktivistka Katarzyna Knapiková.
Jádro tohoto nesmiřitelného konfliktu tvoří „rozdílné vnímání převratu r. 1989: byl to úspěch nebo neúspěch?“ Podle vládnoucí PiS byla tehdejší revoluce zrazena liberály a zakuklenými komunisty a k opravdovému naplnění jejích cílů dochází až nyní, pod vedením nacionalistických konzervativců.
Knapiková vysvětluje, že Jaroslaw Kaczynski na jedné straně a Lech Walesa na straně druhé reprezentují rozkol uvnitř generace, která tehdejší revoluci uskutečnila. Oba soupeři vedou současné boje se silnou představou imaginární verze své pravdy. „Takto viděno“, konstatuje Knapik, „žijeme stále ještě v r. 1989“.
Opoziční síly nacionálně regresivních tendencí jsou ve všech čtyřech zemích pod silným tlakem, jsou tamními vládci denunciovány jako nepatriotické, nebo jsou dokonce označovány za zrádce a zahraniční agenty. Přesto je jejich vůle nezlomná.
Problém ale je, myslí si Knapiková a – jak se sám označuje – „amatérský aktivista“, 44letý Tomasz Peszynski z Prahy, že se opozičním uskupením v Polsku a České republice nedaří svou energii přetransformovat do politického programu, který by společnosti nabídl nadějný obraz budoucnosti. Vystupují pouze defenzivně a požadují obranu a nápravu demokratického právního státu.
Pravicovým populistům se stále znovu daří nahnat občanům strach a tím je ovládat: jednou návratem Němců, kteří jim chtějí vzít půdu, podruhé nájezdem muslimů, jindy zase invazí leseb a gayů, kteří chtějí odstranit tradiční rodinné hodnoty.
V České republice došlo v polovině roku k největším masovým demonstracím od r. 1989, během kterých občané protestovali proti korupci předsedy vlády Andreje Babiše, zpronevěře evropských dotací a jeho stylu vlády, který spíš připomíná vedení firmy než činnost voleného zástupce. Demonstranti si zvolili výstižný slogan: „Jsme občané, ne zaměstnanci.“ V polovině listopadu je očekávána další, ještě větší mobilizace. Mocenským propletencem vlády a proputinského prezidenta Miloše Zemana to však zatím neotřáslo.
Zdá se, že právě v Maďarsku, které je na cestě k eliminaci médií a justice nejdále, je opozice o krok napřed, než je tomu v Polsku a v České republice. V posledních komunálních volbách v říjnu dosáhla pozoruhodných úspěchů. Opoziční kandidát, na jehož podporu se spojily všechny opoziční strany z levého i pravého spektra, porazil ve volbách na post starosty Budapešti kandidáta Fideszu, vládnoucí strany Viktora Orbána.
27letá Alexandra Daamová považuje za recept úspěchu své liberální strany Momentum formulaci pozitivní vize budoucnosti Maďarska a to zejména u mladých lidí. Nepřistoupila tak na Orbánovu konfrontační logiku, která zní: kdo není s námi, je nepřítelem naší maďarské identity. Pouhé dva roky od svého založení je Momentum největší opoziční stranou. „Ukazuje to“, říká Daamová, „jak silná je poptávka po takové síle.“
Jsou vůbec poměry v zemí Visegrádu tak stejné, jak je často prezentují západní pozorovatelé, nebo mezi nimi spíš převažují rozdíly? Například v Polsku jsou veřejnoprávní média pevně pod kontrolou vládní strany, oproti tomu jsou soukromá média ještě z velké části svobodná, zatímco v České republice je tomu přesně naopak.
Všechny čtyři země skutečně trápí stejné problémy, říká 27letý Tomáš Ďuriš, člen liberální strany Progresívne Slovensko a prezident Mladých evropských federalistů na Slovensku. Přesto mají rozdílné výchozí pozice. Po vraždě novináře Jána Kuciaka začátkem r. 2018, která odhalila vazby mezi vládními kruhy a mafií, vzniklo na Slovensku mocné protestní hnutí. To kulminovalo na jaře volbou liberální občanskoprávní aktivistky Zuzany Čaputové na post prezidentky.
Zvolení Čaputové nemá vliv jen na Slovensko, ale vysílá silný signál naděje i do zbývajících zemí Visegrádu. A to i přesto, že disponuje spíš symbolickou než reálnou politickou mocí. Jde především o naději na kultivaci zhrubnuvšího politického prostředí.
Změna pomocí voleb
Navzdory zastrašování, kterému jsou vystaveni, se aktivisté všech čtyř zemí nevidí jako osamocení volající uprostřed autoritářských systémů, jako byli za komunismu disidenti. „Oproti těmto dobám máme jednu výhodu: můžeme spolu volně komunikovat, nejen se zeměmi Visegrádská čtyřky, ale i se západní Evropou, u můžeme se od sebe učit“, říká Knapiková.
Alexandra Daamová dodává: „Ano, v Maďarsku máme co do činění se semiautoritářským režimem, ale jak jsme mohli nedávno vidět, je ještě možné pomocí voleb dosáhnout změny.“ Zvrátit vývoj k autoritarismu ale nebude možné ze dne na den. Ano, přitakává Ďuriš, Slovensko je ještě demokratickou zemí, což se projevuje i tím, že si občanská společnost vynutila odstoupení zkorumpovaného předsedy vlády Roberta Fica a dalších politiků na vlivných pozicích. „Občanská společnost je na vzestupu, na rozdíl od minulosti je nyní aktivní i v malých městech a na vesnicích.“
„Trochu si připadáme, jako bychom ještě jednou prožívali dějiny“, myslí si Katarzyna Knapiková. Generace r. 1989 se po úspěšném svržení komunismu stáhly do osobního života, aby si užívaly plody nabyté svobody. Přitom však zapomněly zprostředkovat občanské povědomí následujícím generacím. To se nyní dohání, což je obtížné.
„Přesto máme dědictví Solidarnosci a na něj můžeme navázat“, pokračuje Knapiková. Stejné stažení tehdejšího předvoje lze pozorovat i v České republice, přizvukuje Peszynski. Nejdůležitějším poučením pro současnost je, že „práce pro demokracii nikdy nekončí. To se ale netýká jen zemí střední a východní Evropy, ale stejně tak západoevropských zemí“. V této souvislosti je Evropská unie hodně důležitá, vysvětluje Knapiková. „Jde o povědomí, že se lze v boji za obranu vlastních práv obrátit na evropské instituce, že nejsme sami.“
Na západě bychom měli podrobněji sledovat komplexní společenské procesy států střední a východní Evropy, namísto pouhého líčení tamní chmurné situace. Možná totiž leží naděje na obnovu liberální demokracie v celé Evropě dokonce u stále sebevědoměji vystupujících východoevropských občanských iniciativ.
Tak jako vdechli disidenti za komunismu nový život liberálním idejím svobody, mohl by od těchto hnutí pocházet impuls pro renesanci západních hodnot – a to právě proto, že tamní společnosti zažívají už nyní intenzivní špatné zkušenosti s autoritářskou regresí.
