Stačí otevřít sociální sítě a člověku před očima během několika sekund proběhne konflikt, pohoršení, strach, výsměch i pobouření. Jedno několikavteřinové video. Jeden povrchní slogan. Jeden jasný nepřítel. A vždy jedno údajně absolutní řešení.
A pak už jen stačí přejet prstem dál.
Právě zde můžeme hledat jednu z nejzávažnějších společenských otázek současnosti: co se stane s demokracií, když je veřejný prostor algoritmicky organizován jako automat na pozornost?
Nejde jen o to, že se neumíme soustředit
Průměrná doba, po kterou člověk věnuje pozornost jednomu příspěvku, klesla z přibližně 150 sekund v roce 2004 přes 75 sekund v roce 2012 na 47 sekund v posledních letech. Čísla pocházejí z výzkumu Glorie Markové.
47 sekund neznamená, že dnes lidský mozek vydrží přemýšlet pouze 47 sekund. Jde o průměrnou dobu setrvání u určitého obsahu na obrazovce před přepnutím pozornosti. Je to významný údaj o způsobu používání digitálních médií, nikoli měření „inteligence“ člověka.
Problémem ale není pouze v tom, že lidé údajně „hloupnou“. Problémem je změna prostředí, ve kterém se rozhodujeme, čemu budeme věnovat pozornost.
Naše pozornost se stala ekonomickou komoditou
Sociální sítě nejsou knihovnou ani seminářem. Jejich základním zdrojem příjmů není papír, vysílací čas nebo počet prodaných výtisků. Je jím pozornost uživatelů.
Čím déle zůstává uživatel na určité platformě, tím více jí vzniká příležitostí pro reklamu a další interakce. Algoritmus proto nemusí přemýšlet nad tím, zda je určitý obsah pravdivý, hluboký nebo společensky prospěšný. Jeho bezprostředním úkolem je předpovídat, co uživatele přiměje reagovat.
A zde přicházejí na scénu emoce.
Výzkum publikovaný v Nature Human Behaviour ukázal, že uživatelé sociálních sítí mají tendenci přeceňovat míru morálního pobouření, kterou vnímají u ostatních. Čím více lidé sociální média využívali ke sledování politiky, tím výraznější toto zkreslení bylo. Experimenty navíc ukázaly, že takové přeceňování zvyšuje dojem, že mezi skupinami panuje nepřátelství, a posiluje vnímanou polarizaci i ideologickou vyhraněnost.
To je o něco komplexnější než prosté tvrzení, že „algoritmus dělá lidi hloupými“.
Algoritmy vytváří zkreslený obraz společnosti.
Když člověk opakovaně vidí rozzlobené lidi, může získat dojem, že jsou rozzlobení všichni. Když neustále pozoruje konflikt mezi dvěma tábory, začne po čase předpokládat, že mezi nimi už žádný prostor pro normální komunikaci neexistuje.
A společnost pak působí mnohem radikálněji, než ve skutečnosti je.
Pravice se v tomto prostředí naučila pohybovat
Tady se už dostáváme k širšímu fenoménu pravicové a populistické politiky.
Její úspěch nezačal TikTokem ani Instagramem. Moderní pravicový populismus má dlouhou historii a jeho jednotlivé politické proudy mají různé kořeny, ideologie i voličské základny. Sociální sítě ale poskytly politickým outsiderům něco, co je mimořádně cenné: přímý přístup k publiku.
To platí například pro německou AfD, americké hnutí MAGA nebo další pravicově populistické a protestní politické strany a hnutí v Evropě. V českém prostředí lze sledovat podobnou proměnu politické komunikace například u Motoristů, SPD a dalších aktérů, kteří výrazně využívají sociální sítě. ANO je přitom příkladem jiného typu populistické politické komunikace a nelze jej jednoduše zařadit do stejné kategorie jako pravicový extremismus.
U AfD je přitom vztah k sociálním sítím dobře zdokumentovaný. Německá Spolková agentura pro občanské vzdělávání uvádí, že značnou část její organizační a marketingové síly tvoří oslovování voličů prostřednictvím sociálních médií a že strana využívá politické provokace k získávání pozornosti. Začátkem roku 2024 měla podle bpb na hlavních sociálních sítích téměř dvojnásobný počet sledujících oproti tehdy druhým Zeleným. V kampani před spolkovými volbami v roce 2025 měla AfD spolu se svými kandidáty na X a Facebooku výrazně vyšší počet interakcí než konkurenti, a také na Instagramu a TikToku patřila mezi nejvýraznější politické aktéry.
Podobný význam sociálních sítí pro politickou komunikaci lze sledovat i u dalších pravicových populistických hnutí. Výzkum Pew Research Center například dokumentuje dlouhodobou politickou mobilizační sílu značky MAGA na sociálních sítích.
To ovšem neznamená, že algoritmus vytvořil AfD, MAGA nebo jakékoli jiné politické hnutí.
Je přesnější říci, že digitální prostředí vytváří komunikační podmínky, v nichž mají určité politické strategie strukturální výhodu.
A jednou z nich je schopnost vyvolat reakci.
Pobouření funguje. Ale není to výhradně pravicový mechanismus
Rozsáhlé experimenty s Facebookem v roce 2020 ukázaly, že algoritmicky doporučovaný obsah významně ovlivňuje, jaké politické informace lidé vidí. Na druhou stranu však změna algoritmu, která omezila vystavení obsahu podobně smýšlejících zdrojů, sama o sobě nevedla k poklesu politické polarizace.
Jinými slovy: algoritmus je důležitý, ale není všemocný.
Lidé si také sami vybírají, co sledují. Výzkum publikovaný v Nature například ukazuje, že politická expozice není pouze produktem algoritmického řazení, ale také výsledkem volby samotných uživatelů.
Jedná se tedy o začarovaný kruh:
člověk → algoritmus → obsah → emoce → interakce → další doporučení → ještě větší potřeba plytkého obsahu.
A právě v této spirále se mohou politické postoje postupně utvrzovat.
Novější experimentální výzkum navíc ukazuje, že mechanismus může být skutečně významný: v kontrolovaném experimentu na platformě Bluesky vedlo řazení podle engagementu k větší expozici meziskupinovému, moralizujícímu, emocionálnímu a toxickému politickému obsahu. Jiný experiment na síti X zase ukázal, že přechod z chronologického na algoritmický feed v konkrétním americkém prostředí posunul některé měřené politické postoje konzervativním směrem. Tyto výsledky ale nelze automaticky zobecnit na všechny platformy, země nebo uživatele.
Pobouření může být samozřejmě i pozitivní. Vždy, když je nemířeno proti panujícímu neřádu a když následně vede ke zlepšení stavu.
Problémem není jednoduchost – problémem je neschopnost pochopit složitost
Zde už se dostáváme od algoritmů k psychologii.
Politická realita je totiž komplikovaná. Většina problémů má více příčin a téměř každé řešení má vedlejší účinky. Veřejná politika proto přirozeně vyžaduje určitou míru práce s nejistotou.
Psychologie pro tento fenomén používá mimo jiné pojem potřeba kognitivního uzavření (need for cognitive closure): tendenci preferovat jasné a definitivní odpovědi před dlouhodobým snášením nejistoty a nejednoznačnosti.
Výzkum ukazuje souvislosti mezi touto potřebou, autoritářskými postoji a některými formami pravicové orientace. Novější výzkum navíc ukazuje, že vyšší potřeba kognitivního uzavření souvisí s menší ochotou ke kompromisu napříč politickými postoji – tedy nikoli výhradně na pravici.
Člověk nemusí být hloupý, aby chtěl jednoduchou odpověď. Stačí, aby byl unavený, přetížený, nejistý nebo vystavený časovému tlaku.
Pak je mnohem přitažlivější věta: „Za všechno mohou oni,“ než: „Situace vznikla kombinací několika ekonomických, demografických, historických a institucionálních faktorů a každé možné řešení bude mít určité náklady.“
První věta se vejde do titulku. Druhá je na seminář. A algoritmus mezi nimi nerozhoduje neutrálně.
Sám internet za to nemůže
Zajímavý je rovněž historický kontext. Politikové se nesnaží získat lidskou pozornost od chvíle, kdy vznikl TikTok. Moderní masová politika vznikla společně s masovými médii.
Ve Výmarské republice se už ve 20. letech intenzivně diskutovalo o možnostech profesionálního ovlivňování veřejného mínění. Historik Corey Ross ukazuje, jak se tehdejší politická komunikace postupně inspirovala reklamou a stále více pracovala s emocionálními apely, symboly a ritualizovanou komunikací.
Nacisté pak využili tehdy nová masová média v nebývalém měřítku. Rozhlas byl schopný dostat Hitlerovy projevy přímo do domácností, továren i ulic a nacistický režim podporoval masové rozšíření levných přijímačů. Do roku 1935 se jich v Německu prodalo přibližně 1,5 milionu.
A samotní propagandisté velmi dobře chápali hodnotu jednoduchosti, opakování a emocionálního působení.
Každé nové médium mění politickou komunikaci podle toho, co v něm funguje. Rádio zvýhodnilo hlas a simultánnost. Televize obraz a osobnost. Internet rychlost a množství. Sociální sítě pak přidaly ještě jeden faktor: algoritmické měření a optimalizaci lidské reakce. To je kvalitativně nový prvek.
Od veřejné sféry k aréně pozornosti
Zde je užitečný pohled filozofa Jürgena Habermase. Jeho koncept veřejné sféry vychází z představy prostoru, v němž občané diskutují o věcech veřejných, argumentují, kritizují vládu a prostřednictvím veřejné komunikace vytvářejí veřejné mínění.
Digitální platformy tento prostor demokratizovaly. Prakticky každý může publikovat. Každý může reagovat. Každý může promluvit.
Jenže demokratizace přístupu k veřejnému prostoru ještě neznamená demokratizaci pozornosti. A právě tady vzniká paradox.
Dříve mohl být problémem monopol médií: několik redakcí rozhodovalo, co se dostane k veřejnosti. Dnes může být problém opačný: obsahu je nekonečně mnoho a algoritmus rozhoduje, čemu z něj věnujeme pozornost.
Takže otázka už nezní: „Kdo smí mluvit?“ Ale: „Koho uslyšíme?“
A kdo vůbec rozhoduje, koho budeme poslouchat?
Arendtová je stále aktuálnější
Hannah Arendtová ve své analýze totalitarismu upozorňovala na nebezpečí světa, v němž se rozpouští rozdíl mezi skutečností a fikcí a politická realita je nahrazována jednoduchými vysvětleními. Zároveň zdůrazňovala význam veřejného prostoru, v němž lze názory konfrontovat s ostatními a kde musí být zachována možnost opírat politické soudy o fakta.
To je překvapivě aktuální.
Protože problémem sociálních sítí nemusí být jen to, že na nich někdo zveřejní lež. Mnohem zásadnější je situace, kdy pravda a lež dostanou stejnou formu, stejnou vizuální přitažlivost a stejnou šanci na distribuci – protože jejich skutečná hodnota je pro algoritmus vedlejší.
Studie může vyžadovat hodinu soustředěného čtení. Manipulativní video může vyvolat vztek během deseti sekund.
Pokud je systém optimalizován na reakci, nemusí být těžké uhádnout, co bude mít větší distribuční potenciál.
Ještě jednou k pravicovému extremismu
Nemusíme hned tvrdit, že pravicový extremismus je úspěšný proto, že dnes lidé udrží pozornost jen po velmi krátkou dobu. To by bylo příliš jednoduché.
Pravicově extremistická a populistická hnutí mají konkrétní politickou historii, organizaci, voličské základny, témata a schopnost reagovat na společenské konflikty. Jejich vzestup nelze vysvětlit jedinou proměnnou. Ale jejich schopnost využívat moderní komunikační technologie je již dlouho součástí jejich příběhu.
Německá bpb například popisuje sociální sítě jako významný nástroj pravicově populistických a extremistických aktérů a upozorňuje na kompatibilitu mezi jejich provokativní, zjednodušující a emocionalizující komunikací a logikou algoritmů založených na pozornosti.
A nejde přitom jen o pravicový extremismus. Stejnou logiku mohou využívat nejrůznější politické proudy – od hnutí MAGA přes evropské pravicové populistické strany až po islamisty. Systém odměňující pozornost nerozlišuje mezi extrémní pravicí nebo extrémní formou islámu. Zná pouze engagement.
Pokud je určitý politický styl založený na konfliktu, jednoduchém rozdělení společnosti na „my“ a „oni“, silných emocích, osobních útocích a okamžitých odpovědích, je být s logikou takového systému přirozeně kompatibilnější než komunikace, která vyžaduje kontext, ověřená fakta, vůli ke kompromisu a mnohdy složité vysvětlování.
Nejde tu jen o lež nebo pravdu, ale i o komunikační prostředí.
Největší ironie
Pokud jste dočetli až sem, udělali jste přesně to, co dnešní mediální systém odměňuje nejméně: věnovali jste čas a soustředění jedné jediné myšlence.
Naše demokracie potřebuje lidi, kteří jsou schopni několik (desítek) minut naslouchat argumentům, aniž by okamžitě reagovali. Potřebuje občany, kteří umějí přemýšlet a ověřovat si fakta. Kteří dokážou snášet nejistotu. Potřebuje rozlišovat mezi tím, co víme, co si myslíme a co pouze předpokládáme. A především potřebuje prostor, v němž se složitost nestává automaticky nevýhodou.
Proto není největším problémem algoritmů to, že nás všechny promění ve „zlaté rybky“.
Mnohem znepokojivější je, že si postupně zvykáme na svět, ve kterém všechno, co potřebuje více než několik sekund pozornosti, působí jako příliš složité – zatímco nejjednodušší, nejhlasitější a nejmanipulativnější myšlenky dobývají další a další prostor.
V takovém světě už algoritmus nemusí nikoho přesvědčovat. Stačí, když rozhodne, čemu dá prostor. Co vyžaduje čas a soustředění, k nám prostě nedoletí, nebo jen tak krátce, že tomu nestihneme porozumět.
