Konzervativci a pravičáci obviňují ekologické strany, že chtějí společnost vychovávat zákazy. To je však falešné obvinění, které pouze otravuje diskurs, píše Bernd Ulrich v magazínu Zeit Online.
V Německu jsou Zelení již nejméně rok a půl v defenzivě a mnozí z nich dělají obětního beránka téměř za všechno. CDU, CSU, FDP, BSW (Bündnis Sahra Wagenknecht; pozn. PQ) a AfD je označují za hlavního protivníka, nebo dokonce úhlavního nepřítele. Předseda bavorské CSU Markus Söder se minulou neděli v televizi zavázal, že příští rok po spolkových volbách žádná černo-zelená koalice nevznikne – na to se prý můžeme spolehnout.
Vlk v rouše beránčím: proč je Jordan Peterson tak nebezpečný?
Na první pohled je to bizarní krok, na druhý pohled je třeba jej vysvětlit, protože sám Söder neměl v bavorské volební kampani dobrou zkušenost, když kategoricky vyloučil koalici se Zelenými a nechal tak sebe i svého duchovního spřízněnce Huberta Aiwangera (Svobodní voliči; pozn. PQ) zcela napospas Zeleným. Na spolkové úrovni se jeho protizelené tažení jeví ještě absurdněji: CDU/CSU vládne se Zelenými velmi úspěšně ve třech západních spolkových zemích, takže vylučovat z pohledu Berlína tuto konstelaci popírá vlastní úspěchy. A vůbec, v situaci, kdy dvě extrémní strany, BSW a AfD, mají šanci získat ve spolkových volbách až 30 %, je odmítání spolupráce s centristickou stranou z demokratického hlediska naprosto nezodpovědné.
Přičemž odpovědnost není hlavní kompetencí Markuse Södera, ale jeho instinktem. Nadaný oportunista ve svém protizeleném povyku zjevně cítí rostoucí energii, která je silnější než všechny taktické a morální argumenty. Tato energie, v tom má Söder bohužel pravdu, skutečně existuje. A je obrovská.
Jeden z myslitelných zdrojů rostoucí averze a agrese vůči Zeleným lze rovnou vyloučit: tím jsou samotní Zelení. Od debaklu se zákonem o vytápění se chovají stále defenzivněji, na sílící útoky ostatních reagují větší sebekritikou, snaží se neprovokovat a už téměř negenderují. Žádný z předních zelených se nehlásí k veganskému životnímu stylu, téměř nikdo ze zelených nezvedá hlas proti neustále se zpřísňující uprchlické politice, ve vládě zelení zavádějí co nejméně zákonů, které by mohly někoho naštvat – což samozřejmě nikdy nefunguje stoprocentně, protože jako vládní strana něco dělat musíte. Zkrátka, zatímco se Zelení stávají stále menšími a menšími, proti nim namířená protizelená energie je stále silnější a strategicky významnější. Nemůže to tedy být kvůli tomu, co zelení dělají nebo říkají. Je to tedy hlavně kvůli proto, kým ekologické strany jsou a co stále ještě zastávají, i když nedělají nic zásadního a neříkají nic provokativního, když, jinými slovy jen dýchají.
Ale možná dýchají příliš hlasitě.
Hlavním obviněním proti zeleným stranám je, že moralizují. Vyvolávají v lidech pocit viny a chtějí je vychovávat pomocí zákazů a nařízení. To – podle kritiky Södera, Merze, Dobrindta, Spahna, Wagenknechtové, Weidelové, Lindnera, magazínu Bild, Welt, FAZ – oprávněně leze lidem na nervy, odcizuje jim demokracii a samozřejmě poškozuje skutečnou ochranu klimatu, kterou by vlastně všichni chtěli, jen kdyby Zelení tolik nemoralizovali.
Ekologie je jediný způsob, jak zachránit demokracii
Tuto argumentaci by nepoužívalo tolik politiků, kdyby zároveň neměla šanci na úspěch. A tak velkou šanci na úspěch by neměla, kdyby neměla nějaký hluboký nebo dokonce velmi hluboký důvod.
Jaký důvod by to mohl být?
Ve skutečnosti se nejen v Německu, ale ve všech západních zemích na poli morálky odehrává něco epochálního; dochází k dramatickému přehodnocení běžného života, toho, co bylo dříve normální. Donedávna mohli lidé v bohatých zemích tvrdit (nebo si namlouvat), že naprostá většina jejich jednání nemůže být předmětem morálních soudů nebo dokonce úvah, protože toto jednání nemá žádné nebo téměř žádné negativní dopady na třetí osoby.
To však vystihuje rozdíl mezi morálkou a moralizováním. Morálka se uplatňuje pouze tehdy, když jsou vážně postiženy třetí osoby, zatímco moralizování hodnotí jednání druhých i tehdy, když tomu tak není, a odsuzuje například sexuální orientaci nebo náboženské přesvědčení či jeho nedostatek. V tomto smyslu moralizování ekologů a ochránců přírody neproniká do normativních a nevinných oblastí života; tyto oblasti života se spíše rozšiřují tam, kde se zelení již nacházejí.
Ochrana přírody nám šetří miliardy
Dlouhou dobu mohla být zelená kritika jízdy autem, létání, konzumace masa, spotřeby rychloobrátkového oblečení, masové turistiky a všeho ostatního považována za moralizování a odmítána, protože vedlejší účinky těchto činností mohly být považovány za marginální. Většina jednotlivců způsobovala škody pouze v infinitezimálním, tj. mizivém měřítku. Nafouknutí takových nano-účinků do mega-viny by mohlo být směle považováno za moralizování a v konečném důsledku nepřátelské vůči svobodě.
To však platilo pouze v oněch štastně-nešťastných desetiletích, kdy bohaté západní země dokázaly přesunout vedlejší účinky a vedlejší škody svého způsobu života, toxiny, mikroplasty a skleníkové plyny – do oceánů, atmosféry, půdy, globálního Jihu a budoucnosti. Tato fáze je však za námi. Konec, finito, it’s over. Ze dvou důvodů: zaprvé, Západ má stále méně moci udržet geopolitické vedlejší účinky svého fosilizovaného způsobu života na uzdě. Rusko nebo Saúdská Arábie nyní hrají svou vlastní hru s miliardami, které od Západu po celá ta desetiletí dostávaly. Za druhé a hlavně, vedlejší účinky západního způsobu života byly vždy kumulativní a sudy se nyní naplnily. Nakupilo se jich tolik, že budoucnost, do níž bylo vše odsunuto, dorazila do přítomnosti. Svým způsobem kumulativní pohltilo infinitezimální. Téměř všechny sudy jsou nyní tak plné, že každá další kapka by mohla způsobit jejich přetečení.
Povstání proti světu vedlejších účinků
Epochální změna spočívá právě v tom, že to, co donedávna nemuselo být morálním problémem, protože důsledky pro třetí strany byly zanedbatelné, a co se proto prožívalo a nárokovalo jako čistý výkon individuální svobody, se nyní mění v morální problém, protože důsledky pro třetí strany jsou již vážné a brzy by se mohly stát katastrofálními. Do sféry morálky se tak dostala konzumace masa, létání, jízda autem, masová turistika. Je to prostě morální otázka, která ze světa, svědomí, ani z pozadí lidské mysli už nezmizí, ani kdyby zelení úplně ztichli. A konečně tvrzení, že bychom měli pokračovat jako dosud navzdory kumulativním a exponenciálním účinkům, je také poměrně rozsáhlým morálním výrokem, nebo přesněji: morální arogancí.
Americké matky citující Hitlera
Přechod z éry privilegované absence dopadů do světa plného vedlejších dopadů je zásadní a v západním světě se mu politicky i kulturně téměř nevěnuje pozornost; je všudypřítomný, ačkoliv se o něm jmenovitě nemluví. O možná nejdůležitějším procesu v západním světě se nevede ani vzdáleně odpovídající debata; nediskutuje se o tom, jak v novém světě žít dobře a důstojně, nebo dokonce ještě lépe a důstojněji. Tento nedostatek diskuse by vysvětloval přinejmenším velkou část těkajících pocitů a marastu podrážděnosti naší společnosti.
Svět mimo morálku se tak mění v plně moralizovaný svět, který je tak snadno pochopitelný, a přesto tak obtížně zvládnutelný, že se proti této myšlence zřejmě právě proto tak tvrdě bojuje. A to všemi prostředky. Jedním z těch neškodlivějších prostředků je představa, že éru druhotné odpovědnosti lze nechat opět zmizet jen díky technologickému pokroku. Zde alespoň tři příklady, proč se jedná pouze o vytěsňovací fantazie:
- Například v Německu se každý den zapečetí (zabetonuje, či jiným způsobem umrtví; pozn. PQ) 55 hektarů půdy, zatímco celková rozloha Německa zůstává přirozeně stále stejná. V důsledku toho se doslova každý den zmenší prostor pro přírodu, pro přizpůsobení se klimatu, pro ochranu klimatu, pro biodiverzitu a také pro ještě více „domečků v zeleni“. Žádná technická inovace nemůže odstranit konečnost prostoru.
- Totéž platí pro cestovní ruch. Celosvětové protesty místních obyvatel proti nadměrnému turismu ukazují, že tento způsob konzumace krajiny a měst dosáhl svých hranic. Vedlejším efektem cestovního ruchu je poškozování míst, po kterých turisté tak touží, a nadměrné využívání pohostinnosti. Žádný budoucí vynález nás nemůže ochránit před nevyhnutelným závěrem, který zde zní: méně.
- A ještě zcela jiný příklad: válka Ruska proti Ukrajině a Západu, financovaná platbami za fosilní paliva z téhož Západu, také nemůže být technicky ukončena; místo toho nyní splácíme skryté politické úroky za dovoz levného plynu z Ruska.
Jedním z méně neškodných způsobů popírání nové doby všude na Západě je snaha kompenzovat nové požadavky rozpoutáním bezbřehého egoismu. Konec se zasněným altruismem, už žádné bláboly o hodnotách! Místo toho USA/Německo/Velká Británie/Česká republika na prvním místě! Tento přístup opomíjí, že altruismus jsme si často jen namlouvali a že se v důsledku toho ušetřenou láskou k bližnímu zase tolik nezmění. A také opomíjí, že hodnoty jsou pouze udržitelnou formou zájmů a že tyto zájmy budou ve střednědobém horizontu poškozeny, pokud se například v mezinárodní politice zcela upustí od jejich uplatňování. I pomyslná čistá moc je pouhou fikcí.
Většina lidí pravděpodobně chápe nebo cítí, že ani technické zázraky, ani sílící bezohlednost samy o sobě nám osvobození od vedlejších dopadů nezajistí. Proto v různých politických a kulturních formách zažíváme skutečné povstání proti světu vedlejších účinků, do něhož jsme upadli, proti vyhnání z ráje privilegií, proti ztrátě naivity. To je to, co v tuto chvíli Západem hluboce hýbe a znepokojuje ho.
A zde najednou vypadají právě němečtí Zelení obzvlášť hloupě. Protože snad více než kterákoli jiná strana s troškou moci ztělesňují historickou nutnost, že privilegovaní musí platit za důsledky minulých a současných činů, aby si i v budoucnu zachovali trochu volného prostoru a sebeúcty. Ať už jde o klima, vymírání druhů, Izrael, Ukrajinu, uprchlíky nebo pandemii. Takové myšlení je důvodem existence a způsobem uvažování Zelených. Mohou se to snažit skrývat, ale veřejnost a stále větší počet jejich politických oponentů je při pravdě o sobě samých znovu a znovu nachytá.
Jak se Green Deal stává hračkou extremistů
Zeleným v tomto ohledu v podstatě zbývá jediné: být k sobě upřímní, hlásit se ke svému poslání a vytvořit odpovídající jazyk a politiku, což se však zatím nedaří. A dokud se to nezmění, budou se Markus Söder a všichni ostatní snažit účastnit povstání proti světu vedlejších účinků, proti potřebě dospět a proti materiální realitě tím, že budou Zelené urážet, bojovat proti nimi a verbálně je napadat. A obviňovat je z moralizování. Tím se však ostatní strany staví nejen přímo proti zeleným, ale také zády k velké části reality; reality, s níž se musí při případném vládnutí vyrovnávat. CDU, CSU a FDP si tak vytvářejí vlastní legitimizační past a jsou prozatím jen částečně způsobilé vlády v 21. století.
Ne Zelení jsou totiž ti, kdo moralizují o našem způsob života. Životní styl (většiny) lidí sám o sobě vytvořil nové morální skutečnosti a každým dnem je ovlivňuje zase o něco více. Pokud bude západní společnost i nadále zahlcovat volný prostor svými kumulovanými vedlejšími účinky, nakonec se tímto moralizováním zadusí. A výjimečně za to nebudou moci Zelení.
