O tom, jak by Kamala Harrisová jako potenciální prezidentka USA utvářela zahraniční politiku Spojených států, máme jen málo vodítek. Z jejího působení ve funkci viceprezidentky však můžeme alespoň vyvodit závěry o tom, jak by se vypořádala s Čínou, válkou na Ukrajině a politikou na Blízkém východě. Analýza Teresy Ederové, vedoucí programu zahraniční a bezpečnostní politiky washingtonské kanceláře Nadace Heinricha Bölla.
Je Kamala Harrisová transatlantička? Bude i nadále podporovat Ukrajinu, jako to dělal Joe Biden? Jak moc je oddaná multilaterálnímu uspořádání? Jaká je její politika vůči Číně? Na tyto a podobné otázky bude možné lépe odpovědět až v následujících týdnech a měsících, neboť Kamala Harrisová věnovala velkou část své kariéry převážně vnitropolitickým otázkám.
Během svého působení ve funkci viceprezidentky vycestovala Kamala Harrisová více než dvacetkrát do zahraničí a zastupovala prezidenta Joea Bidena na významných zahraničněpolitických konferencích, jako je například ASEAN. Samostatný zahraničněpolitický profil si však nevytvořila. To je však dáno i tím, že jako viceprezidentka je povinna vykonávat agendu amerického prezidenta. Názory jejích zahraničněpolitických poradců nicméně mohou naznačovat, co od ní lze na mezinárodní scéně očekávat.
Co vše chce Trump změnit, pokud se znovu stane prezidentem USA
Nejprve to nejdůležitější: s Kamalou Harrisovou nelze očekávat žádné drastické změny v obsahu zahraniční politiky USA. Její zahraničněpolitický štáb z posledních let lze zařadit do školy liberálního internacionalismu – který podporuje světový řád založený na pravidlech a do značné míry odráží demokratický konsenzus zahraniční politiky ve Washingtonu.
Prezidentka Kamala Harrisová by však mohla změnit tón, jakým reprezentuje hodnoty a zájmy Američanů v geopolitickém kontextu. Mohla by být také připravena provést alespoň drobné korekce kurzu v otázkách, o nichž se v americké společnosti diskutuje jinak než v zahraničněpolitickém establishmentu.
Současný poradce Harrisové pro národní bezpečnost Philip Gordon byl za vlády Baracka Obamy nejprve odpovědný za Evropu na americkém ministerstvu zahraničí a poté byl poradcem a koordinátorem politiky Blízkého východu v Bílém domě. Ve své knize „Losing the Long Game: The False Promise of Regime Change in the Middle East“ (Ztráta dlouhé hry: Falešný příslib změny režimu na Blízkém východě) se podrobně zabývá intervencemi USA na Blízkém východě – včetně intervencí svého bývalého nadřízeného Baracka Obamy.
Rebecca Lissnerová, zástupkyně poradkyně Kamaly Harrisové pro národní bezpečnost, vidí aktivní roli USA při utváření otevřeného světa. Podle Lissnerové by Spojené státy neměly spoléhat na nacionalisticko-izolacionistické reflexy ani se oddávat nostalgii a iluzi, že USA jsou jedinou supervelmocí. Před svým povýšením na zástupkyni poradce pro národní bezpečnost měla Lissnerová na starosti vypracování Národní bezpečnostní strategie Bílého domu pro rok 2022.
Evropská bezpečnost a podpora Ukrajiny
Je nepravděpodobné, že by Kamala Harrisová dokázala plynule navázat na Joea Bidena, jednoho z posledních transatlantistů staré školy. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci sice po několik let zdůrazňovala „železný“ závazek Ameriky vůči NATO. Harrisová se však na svět dívá jinýma očima než Joe Biden – částečně i kvůli své vlastní historii. Aktivní utváření transatlantických vztahů s Evropou pro ni hraje podřadnou roli, i když Harrisová samozřejmě hodnotu aliance vidí a rozumí ji.
Co ukázala Mnichovská bezpečnostní konference
Její komunikace o válce na Ukrajině byla dosud téměř totožná s komunikací Joea Bidena, který válku zasadil do kontextu demokracie versus autokracie. Můžeme tedy jen spekulovat, zda se Harrisová svými názory na podporu ze strany USA nebo způsoby, jak válku ukončit, odchýlí od Bidenova oficiálního kurzu. Tyto otazníky nad transatlantickými prioritami Harrisové a slabé vztahy s evropskými hlavními městy vyvolávají v současné době u některých pozorovatelů znepokojení.
Jisté však je, že bez ohledu na to, kdo bude v listopadu v Bílém domě, musí evropské členské státy NATO a Evropská unie v dlouhodobém horizontu převzít větší odpovědnost za bezpečnostní architekturu a aktivněji působit ve svém sousedství.
Blízkovýchodní politika
V březnu 2024 byl Harrisová jednou z prvních vysoce postavených představitelek Bidenovy administrativy, která vyzvala k dočasnému příměří mezi Izraelem a Hamásem. Ve svých prohlášeních se jasně postavila na stranu Izraele a potvrdila podporu USA. Na druhé straně však kritizovala vojenský přístup izraelské vlády při vnitřních rozhovorech a situaci v Gaze veřejně označila za humanitární katastrofu.
Vysocí poradci, kteří kvůli Bidenově politice na Blízkém východě odstoupili ze svých pozic, jsou opatrně optimističtí, že se Harrisová bude více než Joe Biden věnovat lidským právům palestinských civilistů. Zda se jí podaří najít nuancovaný jazyk, se pravděpodobně ukáže v nadcházejících měsících kampaně, protože k vítězství bude potřebovat získat mnoho progresivnějších a mladších voličů v tzv. swing states, jako je Michigan, Wisconsin a Georgia.
Trump, Orbán, Höcke: liberalismus jako nepřítel
Harrisová svým hlasováním v americkém Senátu naznačuje, že se staví kriticky k úzké spolupráci se Saúdskou Arábií. Hlasovala například proti americké podpoře Saúdů ve válce v Jemenu a odmítla dodávky zbraní. Philip Gordon je naopak znám jako vyjednavač a zastánce dohody o íránském jaderném programu (JCPOA), která vstoupila v platnost v roce 2015, ale od níž USA v roce 2018 za prezidentství Donalda Trumpa odstoupily.
Čína
Jako senátorka i jako viceprezidentka Harrisová prosazovala rozhodnější postup USA ve vztazích s Čínou. Ačkoli kritizovala Trumpovu obchodní válku a jeho cla hodnotila jako škodlivá pro americkou ekonomiku, jednoznačně podporuje politiku „de-riskings„, tedy snižování rizika. Jako senátorka se zasazovala o zákony, které by posílily lidská práva v Hongkongu, a zjednodušila sankce proti osobám odpovědným za porušování lidských práv v Sin-ťiangu. V listopadu 2022 se setkala s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem na zasedání lídrů APEC. Tam se vyslovila pro zachování všech komunikačních kanálů, aby bylo možné zodpovědně řídit soupeření mezi oběma zeměmi. Harrisová rovněž dala jasně najevo svou podporu Tchaj-wanu, zejména na pozadí rostoucích vojenských hrozeb ze strany Číny.
Latinská Amerika
V době, kdy Kamala Harrisová zastávala funkci viceprezidentky, jí Joe Biden svěřil migrační agendu. V této oblasti politiky se však těžko prosazovala a byla napadána jak republikány, tak progresivními hlasy v Demokratické straně. V důsledku toho strávila mnoho času s politickými představiteli středoamerických vlád. Do Bílého domu například pozvala nově zvoleného progresivního sociálnědemokratického prezidenta Guatemaly Bernarda Arévalo, aby podpořila jeho protikorupční kurz vůči autoritářské vládě. Celkově smíšené výsledky Harrisové v oblasti migrační politiky jí však u latinskoamerických voličů pravděpodobně neuškodí. V minulosti získala od této skupiny voličů nadprůměrný počet hlasů. Od oznámení její kandidatury se v její prospěch vyslovilo již několik významných latinskoamerických organizací.
Indie
Její nepřímé spojení s Indií z matčiny strany přimělo Kamalu Harrisovou, aby jako senátorka přímo kritizovala indickou vládu a setkávala se například s diasporou z oblasti Kašmíru. Od doby, kdy se ujala role viceprezidentky, však po tomto postoji není ani památky – Indie se stala příliš důležitým spojencem proti Číně. Zdá se, že prezident Narenda Módí se nad její dřívější kritikou nijak nepohoršuje; koneckonců ji při své poslední státní návštěvě v roce 2023 pochválil.
Abychom Trumpa porazili, musíme vědět, proč ho Američané stále volí
Klíčový bude výběr personálu
Kamala Harrisová měla v posledních letech po boku Joea Bidena možnost získat zkušenosti v oblasti zahraniční politiky. Jelikož se však mnohem více zaměřuje na vnitropolitické otázky, mnoho zahraničněpolitických směrnic by nakonec vypracoval Harrisové tým. V případě jejího vítězství bude zajímavé sledovat, zda tyto posty obsadí především bývalí Bidenovi spojenci. Případně by si na její stůl mohly najít cestu nové přístupy, jako je komplexnější pojetí zahraniční a bezpečnostní politiky – spojené s otázkami ochrany klimatu, lidských práv a demokracie.
