Budget CO2 pro dosažení cíle globálního oteplování 1,5 stupně se snižuje. Studie ukazuje, že bohaté země vyčerpaly svůj podíl již před několika desetiletími.
Biblické podobenství o ztraceném synovi vypráví příběh o muži, který si nechal předčasně vyplatit dědictví a promrhal je. Zchudlý se vrací ke svému otci, který ho s radostí přijímá zpět. Druhý syn, který zůstal doma, si na otcovo chování stěžuje.
V Bibli má podobenství vyprávět o Božím milosrdenství. Je to ale spravedlivé? Smí lidé, kteří svůj podíl již promrhali, nadále žít z podílu druhých?
Bohaté země jako USA nebo Německo začaly spalovat fosilní paliva mnohem dříve než ostatní. Díky takto získané energii se industrializovaly a zajistily si ekonomickou výhodu. A přivedly svět na pokraj klimatického kolapsu.
Rockström: „Bojujeme právě naši poslední bitvu o klima a planetu“
Je tedy spravedlivé, že tyto země chtějí pokračovat ve vypouštění skleníkových plynů po několik dalších desetiletí, zatímco mnoho lidí na celém světě má jen omezený přístup k energiím? A co když tito lidé žijí v zemích, které v minulosti ke klimatické krizi přispěly jen málo?
Fosilní energie světa lze považovat za obrovské dědictví. Uhlí a ropa vznikly před miliony let z rozkladu odumřelých rostlin a živočichů. Pokud se nyní spalují, uvolňují do atmosféry uhlík, který v nich byl po dlouhou dobu zapečetěn, a ohřívají svět. A poskytují lidstvu jedinečné bohatství energie. Kdyby se toto dědictví spravedlivě rozdělilo, každý by měl nárok na stejné množství.
Některé země vypouštějí emise mnohem déle než jiné
V posledních letech se v klimatické politice prosadily takzvané CO2 budgety. Ty udávají, kolik oxidu uhličitého lze ještě vypustit, aby se minimalizovalo globální oteplování. Zpravidla se tyto rozpočty počítají od roku 2015, kdy byla přijata Pařížská dohoda o klimatu. Dohoda definuje limit 1,5 stupně nebo „výrazně pod 2 stupně“ ve srovnání s předindustriální úrovní.
Klimatolog: „To by znamenalo konec lidské civilizace“
Co se ale stane, když zvážíme, že některé země vypouštějí emise skleníkových plynů mnohem déle než jiné?
V nedávné studii vědci Andrew Fanning a Jason Hickel vypočítali CO2 budgety odvíjející se od roku 1960. Zjistili, kolik CO2 by se od té doby mohlo vypustit, aby byl splněn cíl 1,5 stupně, a rozdělili ho rovnoměrně na celou lidskou populaci.
Výpočet historické odpovědnosti
Ani dnes se emise CO2 v jednotlivých zemích neměří, ale odhadují na základě ekonomických údajů. Takové výpočty jsou pro minulost složitější, protože tam ekonomické údaje vykazují mezery. Navíc se během této doby posunuly hranice, některé země zanikly nebo vznikly nové.
Je také otázkou, zda by emise měly být přiřazeny místu, kde skutečně vznikly (územní emise), nebo místu, kde bylo zboží později použito (spotřební emise). Druhý přístup je obecně považován za spravedlivější rozdělení odpovědnosti, ale odpovídající soubory dat jsou k dispozici až od poloviny 20. století. Datové soubory, které počítají emise od roku 1850, uvádějí územní emise.
V rámci studie Fanning a Hickel také vypočítali, jak se jejich výsledky změní, pokud místo výchozího roku předpokládají rok 1850 nebo 1992. V obou případech země globálního Severu překračují svůj spravedlivý podíl pro cíl 1,5 i pro cíl 2 stupně Pařížské dohody o klimatu.
Na základě emisí od roku 1960 a ročních údajů o počtu obyvatel 168 zemí vypočítali, kdy tyto země vyčerpají své budgety pro cíle 1,5 a 2 stupně podle Pařížské dohody. 39 zemí globálního Severu vyčerpalo svůj spravedlivý podíl pro cíl 1,5 stupně v průměru v roce 1986. Země globálního Jihu, kterých je 129, vyčerpají svůj podíl v průměru až v roce 2048 – a to i v případě, že nyní nebudou pokračovat v žádné aktivitě k ochraně klimatu.
Německo překročilo spravedlivý rozpočet na 1,5 stupně globálního oteplení již na počátku 80. let (Česká republika dokonce v roce 1976, viz dataset; pozn. PQ). To znamená, že každá jízda autem, každý let a každé olejové nebo plynové topení vytápění, které Německo od té doby použilo, je jeho příspěvkem ke světu, který se oteplí o více než 1,5 stupně. Pokud si nyní vláda chce vzít čas do roku 2045, aby se Německo stalo klimaticky neutrálním, je to o více než půl století pozdě.
Čína vyčerpala pouze 58 % svého CO2 budgetu
Při diskusi o ochraně klimatu se často zmiňují velké rozvojové země, jako je Indie nebo Čína. Emise na osobu v Číně se v současnosti blíží emisím v Evropě a Indie stále spaluje velké množství uhlí k výrobě elektřiny. Kdyby si každý v těchto dvou miliardových zemích chtěl koupit auto, ochrana klimatu by byla nemožná. Pohled na historické emise však ukazuje jiný obrázek. Čína dosud vyčerpala pouze 58 % svého rozpočtu emisí CO2, Indie dokonce pouze 15 %.
Proč je argumentace „Ale Čína!“ v debatě o klimatu nesmyslná
Fanning a Hickel si však kladou i další otázku: při jaké úrovni emisí by klimatická krize nevznikla? Jejich odpověď zní: při úrovni 350 miliontin CO2 v atmosféře. Při této úrovni, které bylo dosaženo v roce 1988, by se Země ohřála jen asi o 0,5 stupně. V tomto okamžiku lidstvo uvolnilo největší možné množství fosilní energie, aniž by zásadně ohrozilo klima.
39 zemí globálního Severu dosáhlo této hranice v průměru již v roce 1969, zatímco 129 zemí globálního Jihu až v roce 2012. Pokud stejně jako autoři studie chápeme všechny emise, které překračují rozpočet 0,5 stupně, jako „nadměrné emise“, které přispěly k destabilizaci klimatu, je zřejmé, že 91 % těchto nadměrných emisí lze připsat globálnímu Severu. Globální Sever je zodpovědný za klimatickou krizi.
Skutečnost je tedy velmi odlišná od biblického příběhu o marnotratném synovi. Ten se vrací ke svému otci zchudlý, kajícný a pokorný, ale země globálního Severu nejsou ani zchudlé, ani připravené uznat svou obrovskou odpovědnost za klimatickou krizi a podle toho jednat. A ohrožují tím ostatní, protože země, které jsou dnes klimatickou krizí ohroženy nejvíce, k ní obecně přispěly nejméně.
2 000 let splátek?
Jak tedy může vypadat vyrovnání? Měly by se země globálního Severu vzdát části svého bohatství?
Andrew Fanning a Jason Hickel ve své studii pracují se scénářem, v němž je do roku 2050 dodržena hranice 1,5 stupně. Vypočítávají, jak vysoké kompenzace by země s nadměrnými emisemi musely zaplatit ostatním zemím. Na základě rostoucích cen CO2 ze scénářů IPCC vyčíslují kompenzační platby na 192 bilionů dolarů – tj. 192 000 miliard dolarů.
To je gigantické číslo. Hrubý domácí produkt Německa, tj. hodnota veškerého zboží a služeb vyrobených za rok, činí 4 biliony dolarů.
Co se stane, až skončí emise CO2?
V současné době chtějí bohaté země světa platit globálnímu Jihu 100 miliard dolarů ročně na projekty ochrany klimatu a přizpůsobení se klimatickým změnám – tyto platby by musely pokračovat téměř dvě tisíciletí, aby dosáhly této částky.
