„Čeho chceme jako lidstvo dosáhnout? Chceme letět na Mars, nebo si chceme zajistit život?“ ptá se Nnimmo Bassay, aktivista za lidská práva z Nigérie. Držitel Alternativní Nobelovy ceny vystoupil na kongresu „Za hranice růstu“ (Jenseits des Wachstums), který v roce 2011 uspořádala německá organizace Attac spolu s nadacemi spřízněnými s SPD, Zelenými a Levicovou stranou 21. a 22. května v Berlíně.
Nnimmo Bassay mluví o své zemi a o ropě: „Levná ropa pro země Severu představuje pro Nigérii nulový sociální pokrok.“ Říká, že těžba surovin v zemích Jihu je ve skutečnosti většinou krádeží surovin. Chybí transparentnost, ropné společnosti a státy nezveřejňují, kolik ropy se těží a za jakou cenu se prodává. Čeho chceme jako lidstvo dosáhnout? Dopady našeho způsobu života jsou již dlouho jasné. Již v roce 1972 Římský klub ve své první zprávě dospěl k závěru, že lidstvo žije nad poměry, které si může dovolit: spotřebováváme více zdrojů, než je Země schopna regenerovat.
Každý, kdo věří v neomezený růst na planetě s omezenými zdroji, je buď idiot, nebo ekonom.
Kenneth Boulding, ekonom
Ale navzdory změně klimatu a omezeným zdrojům spotřeba zásob naší planety neustále roste. Všechny dohody o snižování emisí CO2 vyznívají naprázdno. Síť Global Footprint Network vypočítala, že od roku 1980 spotřebováváme každý rok více, než Země dokáže obnovit. Ekologická stopa světa v posledních desetiletích ustavičně roste. Téměř všechny ekonomiky jsou orientovány na růst. Paradigma „více, výše, dále, větší, luxusněji“ však má zničující důsledky. Budeme-li pokračovat v růstově orientované ekonomice, spotřebujeme do roku 2050 více než dvakrát tolik, než Země dokáže regenerovat. To bude samozřejmě mít přímý dopad na naše životy Několik důsledků tohoto životního stylu: emise skleníkových plynů působí změnu klimatu, ta povede k úbytku lesů a snížení zásob sladké vody.
Ulrike Herrmannová: „Potřebujeme zelené smršťování“
Samozřejmě ne všechny země spotřebovávají více zdrojů, než kolik jich Země dokáže obnovit. Některé z nich však žijí nad poměry v obzvláště vysoké míře. K udržení životního stylu Německa by bylo zapotřebí pěti Zemí, v případě USA osmi. Důsledky nezodpovědného způsobu života Severu, jako jsou klimatické změny, ale postihují především země Jihu. Podle liberijského enviromentalisty Silase Siakora je třeba především posunout imperiální způsob života zemí Severu směrem ke globální environmentální spravedlnosti. „A to nejde, což říkám zcela na rovinu, bez zmenšení ekonomik a změny životního stylu“, zdůrazňuje zakladatel Liberijského institutu pro udržitelný rozvoj.
Chiméra růstu
„Každý, kdo věří v neomezený růst na planetě s omezenými zdroji, je buď idiot, nebo ekonom,“ prohlásil už v r. 1973 americký ekonom Kenneth Boulding. Navzdory zjevným limitům světa s jeho omezenými zdroji a pouze omezenými možnostmi regenerace je však myšlenka růstu hluboce zakořeněna nejen mezi ekonomy: „Růst je nezbytný, slibuje pracovní místa, prosperitu a plnou státní kasu a umožňuje rozvoj těm, kteří zůstávají pozadu“, tvrdí nám. Hospodářský růst je deklarovaným cílem politiků a podnikatelů téměř ve všech zemích naší planety. S ohledem na tento cíl se ospravedlňují politické programy, které slouží profitům stávajícího ekonomického systému, dokonce se v jeho jménu provádějí sociální škrty. Heslem vlád je na prvním místě růst – před vzděláním a sociální soudržností. Kult růstu nabyl náboženských rysů. „Filozofie růstu je moderní, slibuje ráj na zemi“, říká Michael Müller. Je členem Vyšetřovací komise německého Spolkového sněmu pro růst, prosperitu a kvalitu života a referent kongresu. Trh plní funkci Boha: může zaručit prosperitu všem. V této souvislosti slouží „neviditelná ruka“ Adama Smithe jako legitimizace morálky s myslitelně jednoduchou maximou: „Jednej sobecky!“.
Součástí každé strategie udržitelnosti jsou tři prvky: efektivita, konzistence a omezení spotřeby.
B.U.N.D.
Náboženský charakter ideologie růstu se odráží i ve víře ekonomů v dogmaticky uctívanou teorii, jejíž nárok na pravdu není legitimizován ničím menším než samotnými přírodními zákony. Tím se (neoklasická) ekonomická teorie stává kvazináboženskou. Aby mohli být uznáni v ekonomickém systému, který se touto teorií řídí, očekává se, že budou začínající ekonomové vyznávat víru v („přirozené“) tržní mechanismy. Strukturální rovina by však nefungovala bez kulturního základu. Víru v růstovou ekonomiku a politiku tak doplňuje individuální rovina. Práce a spotřeba jsou strukturálními rysy našeho životního stylu. Potřeba spotřeby je kulturně zakotvena a neustále reprodukována prostřednictvím reklamy v médiích a ve veřejném prostoru, tomuto životnímu stylu nemůže nikdo uniknout. Práce plní identitotvornou funkci a její nedostatek je společensky sankcionován.
Česká klimatická žurnalistika je teprve na začátku
V růstově orientovaných ekonomikách se růst, a tedy i prosperita, měří hrubým domácím produktem (HDP), tedy součtem zboží a služeb, které se v daných zemích nebo celcích za rok vyrobí. Znamená to však automaticky, že více rovná se lépe? Ne. Do HDP se započítávají pouze věci, které jsou peněžně odměňovány; dobrovolná práce nebo domácí práce se nezohledňují. Zboží a služby se sčítají bez rozlišení jejich společenského přínosu, takže například autonehody přispívají k růstu HDP, a tím i k prosperitě. Neměří se ani ekologické a sociální dopady, takže kácení deštných pralesů zvyšuje HDP stejně jako finanční náklady války.
Nerůst
‚Décroissance‘ ve Francii, ‚degrowth‘ ve Velké Británii a ‚Postwachstum‘ nebo ‚Entwachstum‘ v Německu jsou teoretické přístupy a hnutí zároveň. Do češtiny jsou obvykle překládány jako ‚nerůst‘. Tyto pojmy představují nejen kritické zkoumáním růstového paradigmatu kapitalistických ekonomik, ale také rozvíjejí reformní přístupy, jejichž cílem odvrácení se se od růstu. Přístupy odklonu od růstu nemají nic společného s recesí některých ekonomik v důsledku hospodářské krize. Nerůst znamená vědomé snižování spotřeby zdrojů. Znamená uvědomění, že změna životního stylu a spotřebitelského chování je nutná a že tato změna musí být utvářena demokraticky. Jde také o novou definici pojmu prosperita, protože v bohatých společnostech se prosperita nezvyšuje větší spotřebou. Jde o zvýšení kvality života prostřednictvím většího množství volného času, se kterým budou moci jednotlivci nakládat dle vlastních potřeb. Radikální zkrácení pracovní doby beze změny mezd je integrováno do mnoha přístupů odklonu od růstového paradigmatu. Toto přerozdělování vychází z myšlenky, že v zemích Severu jsme již dostatečně materiálně zabezpečeni, takže další růst lze nahradit přerozdělováním.
Degrowth (francouzsky décroissance), česky také „nerůst“ je termín používaný jak pro politické, ekonomické a sociální hnutí, tak pro soubor teorií, které kritizují paradigma hospodářského růstu. Lze jej popsat jako rozsáhlý rámec, který vychází z kritiky ekonomického systému zaměřeného na růst, v němž žijeme. (Wiki)
Odpovědí ekologicky smýšlejících stran je Green New Deal. Přechod k zelenému růstu, podpora hospodářských odvětví, která jsou založena na obnovitelných zdrojích. Tato cesta z růstového dilematu růstu je předmětem bouřlivých diskusí. Green New Deal vychází z předpokladu, že technický pokrok a zvýšená efektivita mohou oddělit růst od spotřeby zdrojů, když ne absolutně, tak alespoň do té míry, že se spotřeba zdrojů sníží – navzdory dalšímu hospodářskému růstu. Tak by mělo být možné alespoň relativní oddělení, čili spotřeba zdrojů by se nezvyšovala stejným tempem jako hospodářský růst. „Green New Deal nezpochybňuje myšlenku růstu“, říká Michael Müller. „Dokud bude cílem RWE prodávat stále více elektřiny, můžeme být jakkoli efektivní, ale udržitelnosti nedosáhneme.“ Zvýšení efektivity musí být vždy doprovázeno také omezením spotřeby.
Toto jsou nejnebezpečnější body zvratu klimatu
Samotné zvýšení efektivity je totiž vždy spojeno s větší spotřebou. Když se například sníží spotřeba automobilů, ušetřené prostředky budou použity na nákup jiného zboží náročného na zdroje. Tilmann Santarius z Nadace Heinricha Bölla kritizuje, že návratnost energie investované do obnovitelných zdrojů energie je nepříznivá, protože k tomu, aby se sluneční nebo větrná energie dala vůbec využít, je třeba poměrně velké množství energie spotřebovat. Santarius také varuje před efektem iluze bohatých zemí: bohaté země často přesouvají výrobu náročnou na zdroje do zahraničí, čímž zamlžují vlastní bilance. Pokud se do bilance zahrne i spotřeba dovážených zdrojů, vypadá dost neutěšeně. Tyto jevy, které Green New Deal nebere v potaz, vyžadují nejen výměnu technologií, ale také omezení potřeb.
Nnimmo Bassay upozorňuje na další rozměr efektu iluze bohatých zemí: „Myšlenka zeleného růstu zastírá skutečnost, že pro zelené technologie jsou také zapotřebí suroviny.“ Některé z těchto surovin jsou velmi vzácné a při těžbě kontaminují pitnou vodu. Podle Bassaye a Siakora se známé společnosti, jako jsou např. Siemens nebo Total, do zelených technologií teprve pouštějí. „Proč by se měla praxe loupeže surovin v Africe změnit?“, ptá se Bassay. Zelený nátěr neboli greenwashing, nedělá koncerny zodpovědnějšími.
