Úspěch nové pravice odhaluje linii, která by měla být červená a neměnná, přitom ale leží vybledlá a vytahaná na zemi, stejně jako stará výstražná páska. Sloupek Lin Hierseové pro berlínskou taz.
„Pochod na Řím“ se konal téměř přesně před sto lety. V říjnu 1922 uplynulo sto let od chvíle, kdy se Benito Mussolini chopil moci v Itálii. Nejsem historička, ani se moc nevyznám v italské politice.
Vím ale, že Mussolini zavedl totalitní diktaturu. Že byly zakázány noviny a byla pronásledována opozice. A že Mussoliniho diktatura byla vzorem pro mnoho dalších fašistů, včetně německých nacistů a Adolfa Hitlera.
Vím také, že o sto let později vrcholní politici, kteří si říkají sociálně demokratičtí, liberální a feminističtí a kteří se chtějí cítit spojeni a oddáni svým hodnotám, blahopřejí nové italské krajně pravicové premiérce a členům jejího kabinetu k nástupu do funkce.
Je Giorgia Meloniová fašistka?
Nejsem politoložka ani se příliš nevyznám v diplomatických konvencích. Ale jako člověk, který pozoruje svět a popisuje ho, vidím čáru, která by měla být červená a neměnná, přitom ale leží na vybledlá a vytahaná na zemi, stejně jako stará výstražná páska.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová na Twitteru píše: „Gratuluji Giorgii Meloniové ke jmenování italskou premiérkou, první ženou v této funkci.“ Jako by pravicově radikální prezidentka byla feministickým úspěchem. Kancléř Olaf Scholz se „těší“ na „pokračování úzké spolupráce s Itálií“, ministryně zahraničí Annalena Baerbocková na spolupráci se svým novým protějškem, který si mimochodem myslí, že Mussolini „udělal pozitivní věci“. Normalizace fašismu jako diplomatická konvence.
Vlastně by nás to mělo šokovat
Pro mnohé to není žádné překvapení. Jak by tomu mohlo být jinak v zemi, kde se lidé stále chtějí bavit s nacisty, kde se občas nechají zvolit za premiéry s pomocí hlasů AfD, kde chce Levice vyjednávat s Vladimírem Putinem. Pravda, není to překvapivé. Proto už to není ani šokující.
Ale mělo by, stejně jako by nás mělo pokaždé šokovat, že AfD je v německém Bundestagu. Je demokratickým úkolem zůstat bdělý, když se hranice toho, co lze říkat a dělat, posouvají – zejména když si na to začínáme zvykat a začíná se šířit rezignace.
Viktor Orbán, Donald Trump a „měkký“ fašismus
Jak by to mohlo být jinak? Nejsem politička a jistě to není jednoduchá práce. Ale v případě pochybností by člověk měl raději hodit přes palubu choreografii přátelskosti než své postoje. Že veřejně odoláme a nebojíme se být považováni za radikály když děláme něco, co by mělo být zejména v Německu zcela normální – totiž zastávání důsledně antifašistických postojů.
Bledá linie by měla být stejně červená, jak lehce je popsatelná. Mělo by na ní být napsáno: „Blahopřejeme k demokratickým volbám. Nikdy však neblahopřejeme sílícímu fašismu“.
