Putinovo Rusko dělá ze všech, kdo se nepodřizují jeho moci, „fašisty“ a válku na Ukrajině ospravedlňuje pokřiveným pohledem na historii. Proč tomu tolik lidí věří? Příspěvek finsko-estonské spisovatelky Sofi Oksanen.
Vladimír Putin se nezbláznil. Pravděpodobně nemá ani nádor na mozku, ačkoli ho z toho v poslední době někteří podezírají a psychiatři a psychologové komentují diktátorův duševní stav ve zprávách. Tyto spekulace však odvádějí pozornost od zásadního faktu, že z ruského pohledu jsou současné kroky tohoto tyrana součástí širšího logického kontextu.
O autorce:
Finsko-estonská spisovatelka Sofi Oksanen debutovala v roce 2003 románem „Stalinovy krávy“. Její poslední kniha „Psí park“ vyšla v Německu pod nakladatelstvím Kiepenheuer und Witsch,
Pro čtenáře a diváky ruských médií se poslední události zdají být naprosto přijatelné. Podle ruských zpráv jejich vojáci osvobozují Ukrajinu od jha nacistického režimu a zachraňují obyvatele Donbasu před genocidou páchanou Ukrajinci. Podle nezávislého institutu pro průzkum veřejného mínění Levada má 68 % Rusů ke „speciální operaci“ kladný vztah, a kdo by si to nemyslel, když věří, že jejich vlastní chlapci bojují za tak významnou věc? Vždyť většina z nich získává informace ze státem kontrolovaných médií.
Všechno mi to zní povědomě. Moje matka a prarodiče žili v Sovětském svazu přesně v tomto pohádkovém světě. Pro mou rodinu však takové příběhy představovaly problém, protože jsme byli a jsme Estonci. Když sovětská okupační vojska přivedla do země mých prarodičů lidi z Ruska, nazývali nově příchozí místní obyvatele fašisty, jako by to slovo bylo synonymem pro „estonský“. Ve světě Sovětského svazu byli Estonci považováni za bandity a nacionalisty, stejně jako za ně jsou dnes v ruských médiích považováni Ukrajinci. Když vláda, školy, média a soudnictví po generace opakují stejné lži, stanou se nakonec uznávanou pravdou. Po rozpadu Sovětského svazu nedošlo v Rusku k vyrovnání se s minulostí jako v (západním, pozn. PQ; k tomu více zde) Německu, takže staré názory žily dál. A bylo snadné je znovu oživit a vytvořit obraz nepřítele, kterým Putin ospravedlňuje své války. Za tímto účelem také manipulují se vzpomínkami na holocaust.
Západ rozpoznal ruské dezinformační kampaně příliš pozdě
Sama jsem se s touto strategií setkala, když se Estonsko stalo v roce 2007 terčem hybridního útoku. Ti z nás, kteří publikují o historii okupace Estonska, si museli zvyknout, že na internetu kolují naše fotografie, na nichž jsme označováni za nacisty či fašisty, nebo že Putinovi příznivci na shromážděních drží plakáty s našimi tvářemi a hákovými kříži či symboly SS. Ve Finsku Putinovi stoupenci vyhlásili konec estonské nezávislosti, popřeli masové deportace v sovětské éře a zorganizovali protiestonské nepokoje. Hojně využívali sociální média, ale také vydávali knihy a zvali lidi na diskusní akce a jejich obrazové materiály odkazovaly na holocaust s ostnatým drátem a vězeňskými baráky. Výsledkem této kampaně bylo, že se rozšířily mezinárodní lži o údajné politice apartheidu v Estonsku. Na všech proputinovských fórech internetoví trollové opakovali, že v Estonsku se budují koncentrační tábory pro všechny, kdo mluví rusky.
Zatímco estonští a finští novináři obvinění těchto demagogů odmítli jako zcela nereálná, ruská média s nimi bez rozpaků poskytovala rozhovory. Lži se však zpočátku prosadily i v našich vlastních masmédiích, protože Západ ještě ruské dezinformační kampaně jako takové nerozpoznal a pro Finy bylo nové vydání sovětského narativu v 21. století ještě neznámé.
Herfried Münkler: „Pokud Putinův plán selže, povede strašlivou ničivou válku“
Málokdo tyto akce Putinových stoupenců odsoudil, ačkoli popírání genocidy páchané na Estoncích včetně deportací je srovnatelné s popíráním holocaustu. Estonsko nemá žádnou národně socialistickou tradici. Za první estonské republiky byla situace Židů ještě dobrá, ale mezi jednotlivými etapami sovětské vlády bylo Estonsko také okupováno nacistickým Německem. Norsko, Dánsko a Francie jsou pravděpodobně jediné země, které kdysi okupoval Hitler a jejichž obyvatelé nejsou v Putinově Rusku považováni za fašistické nacisty.
V Pobaltí si Rusko mohlo vyzkoušet reakce západních zemí. Výsledkem bylo, že instrumentalizace genocidy pro politické účely na Západě vážně znepokojovala pouze Východoevropany. Může se tedy ještě někdo divit, že Putin předpokládal, že stejné lži budou fungovat i na Ukrajině v roce 2022? Západ svou lhostejností přiměl Putina k domněnce, že se tato rétorika setká s pochopením. Na konci února podala Ukrajina stížnost k Mezinárodnímu soudnímu dvoru, aby pohnal Rusko k odpovědnosti za manipulaci se vzpomínkou na holokaust s cílem ospravedlnit vojenskou akci.
Na Západě se možná mnozí obludným tvrzením ruského vedení smáli. Moji příbuzní nemohli, protože uvádět na pravou míru státní lži bylo v Sovětském svazu trestné, stejně jako je to nyní trestné v Putinově Rusku. Estonské vlastenectví bylo považováno za kontrarevoluční a bylo kriminalizováno. Ti, kteří za to byli zatčeni, mohli být také proti své vůli podrobeni psychiatrické léčbě nebo jim byla diagnostikována „stagnující schizofrenie“. Stačilo, aby se někdo připojil k požadavku nezávislosti rozvrácených států, vystavoval jejich symboly, například vlajky, zpochybňoval legitimitu sovětské okupace nebo šířil informace o tajném dodatku paktu Hitler–Stalin. Jediné vlastenectví, které bylo považováno za normální, byla láska k Sovětskému svazu. Putinova propaganda vykresluje ukrajinské vlastenectví pro stát, jazyk a nezávislost jako něco, z čeho musí být všichni vyléčeni mesiášem Putinem, aby mohli opět zaujmout roli plnohodnotných členů slovanské rodiny.
Zničení rasismu jako takového nebylo nikdy ruským cílem
Označení Ukrajinců za nacionalisty je pro Putinovo Rusko důležité, protože toto slovo je v Rusku stejně nepopulární jako neonacisté v severských zemích. Takové hanlivé výrazy berou lidskost těm, na které jsou mířeny, a to usnadňuje zabíjení. Ničení jejich domovů a obsazování jejich půdy už nepředstavuje morální problém – naopak, cíle si přesně takové zacházení zaslouží. Zárodek pronásledování vždy vzniká dehumanizací určité skupiny na podlidi (méněcennou rasu, nebo jak je nazývali nacisté, „Untermenschen“; pozn. PQ).
Zničení rasismu jako takového nikdy nebylo ruským cílem, ani v minulosti proti němu Rusko nic neudělalo. Sovětský svaz byl zapřísáhle protirasistický – rasismus byl vyhrazen USA. Jistá rasistická povýšenost vůči Ukrajině však mohla být v této válce dokonce ku prospěchu. Rusko neočekávalo vážný odpor. Ale všechno dopadlo jinak.
Vše články o ruské agresi proti Ukrajině najdete ve zvláštní rubrice.
Sovětský svaz zdědil mesiášské poslání byzantského Ruska a okupaci pobaltských států ospravedlňoval tím, že pobaltské státy budou osvobozeny z osidel fašistů, ačkoli osud regionu byl již zpečetěn paktem Hitler-Stalin. Pohádka o osvobození byla v roce 1939 použita také k posílení odhodlání vojáků na finských hranicích. Cílem zimní války bylo osvobodit Finsko z područí bílých fašistických uzurpátorů.
Putin uvěřil vlastním lžím
A nyní Putinovo Rusko, které následuje Stalinovy válečné doktríny, hlásá stejné osvobození. Podle Stalina není legitimní válka o dobytí, ale o osvobození. V Sovětském svazu vychovávaly školy celé generace v přesvědčení, že útoky a okupace, které přicházely z jejich země, byly oprávněné. V devadesátých letech zazněly krátce i jiné hlasy, ale Putinova éra vrátila vzdělávání do zajetých vlasteneckých kolejí a psaní politických dějin opět omezila. Zpochybňování oficiálního pohledu na válku proti německému agresorovi za druhé světové války bylo kriminalizováno a počátkem března ruská Duma rozhodla, jak budou moci novináři psát o bojích na Ukrajině. Za použití slov „válka“ nebo „útok“ hrozí až 15 let vězení. Média také smí využívat pouze oficiální zdroje.
Obsah výuky, a tedy i kontrola nad historickými narativy v Sovětském svazu byla naprosto jednoznačná. Neustále vznikaly nové propagandistické příběhy a děti po celá desetiletí vděčně obdarovávaly příslušníky sovětské armády květinami. Když Rusko dobylo Krym, objevila se celá záplava podobných fotografií. Není tedy divu, že Putin očekával podobné přijetí od Ukrajiny, čímž se dostal do pasti, kterou si sám nastražil: jeho vlastní lži se pro něj staly pravdou.
Přestože digitální zpravodajství před válkou proudilo relativně volně, nezměnilo to pohled, jakým Rusové vnímali Ukrajinu. Pro mladší lidi byl hlavním zdrojem zpráv internet, ale podle Levada Opinion Research Institute se výběr slov v odpovědích na otevřené otázky neliší v závislosti na věku. Proč mladší lidé, kteří měli před válkou ještě přístup ke svobodným informacím, nezpochybňovali státní propagandu?
Stalin je opět superstar
Pokud je vyhledávání informací na internetu nebezpečné a zpochybňování převládajícího narativu vás přivede do problémů, jen ti nejodvážnější rodiče budou své děti podporovat v kladení zvídavých otázek. Protože se však vzdělávací systém řídí státní hranicí, bylo možné se to naučit pouze doma. Západní pojetí pravdy samozřejmě nemá žádný význam v zemi, která se stala memokracií (vláda založená na kolektivní paměti, pozn. red. SZ), kde stát proměnil sovětská dogmata ve fakta.
Bernhard Pörksen: „Imploze Putinovy propagandistické mašinérie je nevyhnutelná“
I kdyby Putinova moc klesala, nestačilo by to k rozpadu narativů, které formují ruskou identitu. Hodnoty a mocenské struktury v tomto státě nezávisí na jednom člověku. Pokud se tyto mocenské struktury nezmění, bude Rusko pokračovat ve svých expanzivních ambicích. Něco jiného by bylo, kdyby byla ruská militantní memokracie konfrontována se svými koloniálními zločiny, ale v Rusku vidí Stalinovy zločiny proti lidskosti jako problém jen nepatrná menšina. Stalin je opět vnímán jako superstar.
Když se zamyslíme nad tím, jak dlouho a s jakou intenzitou se Západ vyrovnává se svou koloniální minulostí, můžeme si představit, jaký rozsáhlý by tento proces musel být v Rusku. Je však mnohem pravděpodobnější, že se Ruská federace sama rozpadne dříve, než bude toto přehodnocení vůbec možné.
Finská spisovatelka Sofi Oksanen se narodila se ve Finsku v rodině finského otce a estonské matky, která v roce 1970 emigrovala ze Sovětského svazu. Vystudovala literaturu na Jyväskylské a Helsinské univerzitě. Později studovala dramaturgii na Divadelní akademii v Helsinkách. V roce 2009 ji největší estonský deník Postimees vyhlásil Osobností roku. Estonský prezident Toomas Hendrik Ilves ji v roce 2010 udělil Řád kříže země Panny Marie čtvrtého řádu. Mnohé z jejích knih vyšly i v češtině. (Wiki)
