Na své první zahraniční cestě ve funkci německého kancléře navštívil Olaf Scholz Polsko. Hovořil tam také o neustále dráždivém tématu reparací. Scholz přišel se zcela novým aspektem a své hostitele tím značně rozzlobil.
Nový německý kancléř Olaf Scholz vykonal inaugurační návštěvu Polska. Poté uspořádal společně s předsedou polské vlády Mateuszem Morawieckým tiskovou konferenci. Ne vše probíhalo hladce.
Ke kontroverznímu tématu reparací za druhou světovou válku Scholz nejprve řekl: „Uzavřeli jsme smlouvy, upravující výplatu odškodnění a které jsou platné. Kromě toho se stále cítíme morálně zavázáni za všechny škody, které Němci v Polsku zanechali.
Potvrdil tak linii Angely Merkelové. Scholz však dále uvedl: „Německo je i nadále připraveno a ochotno přispívat do rozpočtu Evropské unie velmi, velmi vysokou částkou.“ Scholz připomněl, že velká část těchto peněz proudí do jiných zemí. „To umožnilo hospodářský vzestup na východě,“ uvedl kancléř. Podle něj je důležité vyrovnávat životní podmínky v EU. „A proto bude Německo i nadále vynakládat vysoké finanční prostředky,“ dodal Scholz.
Polský ministr zahraničí označil Scholze za začátečníka
Toto zdůvodnění je ve sporu o reparace nové. Žádný německý kancléř před ním nespojil válečné škody s rozpočtem EU. Polští politici proto reagovali rozzlobeně. Například bývalý ministr zahraničí Witold Waszczykowski řekl deníku Die Welt: „Kancléřova vyjádření jsou stejně nehorázná jako bezohledná.“ A dále: „Jako kancléř je začátečník. Doufám, že se poučí a při příští návštěvě si taková slova ušetří.“
Nový německý kancléř Olaf Scholz je vystudovaným právníkem. V r. 1975 se stal členem německých sociálních demokratů SPD. Od května do října 2001 byl hamburským senátorem, od října 2002 do března 2004 generálním tajemníkem SPD, od listopadu 2007 do října 2009 spolkovým ministrem práce a sociálních věcí a od března 2011 do března 2018 starostou Hamburku. 14. března 2018 se stal vicekancléřem a ministrem financí Spolkové republiky Německo v poslední vládě Angely Merkelové.
Arkadiusz Mularczyk, poslanec polského parlamentu, reagoval: „Je to falešný argument. Považuji to za další pokus zbavit Německo odpovědnosti. Kancléř se chová, jako by Německo samo pozvedlo ostatní ekonomiky.“
Pro představu: polští politici opakovaně požadují mnohamiliardové reparace za škody, které Německo v Polsku způsobilo. Vláda však nikdy nevznesla konkrétní požadavek.
Polské požadavky po válečných reparacích za strany Německa sice nejsou vznášeny až s příchodem vlády nacionálních populistů Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského, nicméně po jejich nástupu v r. 2015 nabyly nebývalých rozměrů a narušily do té doby harmonické německo-polské vztahy. Některé zdroje hovoří dokonce až o bilionu dolorů (pozn. PQ).
Válečné reparace a německo-polské vztahy
Již v závěrečném protokolu z 2. srpna 1945 na závěr Postupimské konference (17. července až 2. srpna 1945) zaznamenaly vítězné mocnosti – USA, Velká Británie a Sovětský svaz – v části IV dohodu o německých reparacích. Podle této dohody měly být sovětské nároky na odškodnění uspokojovány ze sovětské okupační zóny a Sovětský svaz na oplátku uspokojoval polské nároky na reparace z této zóny. Kromě toho měla Moskva obdržet podíly průmyslového vybavení ze západních okupačních zón, které nebyly pro německé mírové hospodářství nezbytné. Další podrobnosti, například konkrétní rozdělení stahování, byly dohodnuty v Pařížské dohodě o reparacích ze 14. ledna 1946 nebo je měla určit Spojenecká kontrolní rada, která však v únoru 1948 prakticky ukončila svou činnost kvůli začínající studené válce. V září 1945 se také naposledy sešla Spojenecká reparační komise a 14. ledna 1946 byla v Paříži založena Mezispojenecká reparační agentura, která opět nezahrnovala Sovětský svaz ani Polsko, které nebyly signatářskými mocnostmi.
Pro Polsko to znamenalo, že jeho nároky závisely výhradně na postoji Moskvy v souladu s Postupimskou dohodou. Když Sovětský svaz 22. srpna 1953 konečně prohlásil, že reparace z NDR skončily, odhadovalo se, že k 1. lednu 1954 demontoval téměř 3 000 průmyslových závodů a také odebral značné množství zboží z běžné výroby v sovětské okupační zóně a NDR. Vzhledem k mnohem dřívějšímu ukončení demontáže v západních okupačních zónách tak NDR zaplatila velkou část německých reparací. Jen o den později, 23. srpna 1953, následovala polská vláda s podobným prohlášením a oznámila, že se od 1. ledna 1954 vzdává dalších reparací. Poté již reparace pro polský stát nepředstavovaly až do sjednocení Německa problém.
Již v Londýnské dohodě o dluhu ze dne 27. února 1953 se německé vládě podařilo najít konečné řešení německého zahraničního dluhu, který se skládal především z reparačních závazků z první světové války. Bonn dosáhl výrazného snížení dluhu a výhodného způsobu splácení zbývajících přibližně 14 miliard marek. Poslední dluhy byly splaceny až v roce 2010. Otázka reparací za druhou světovou válku byla naopak odložena do doby, než bude uzavřena mírová smlouva, což se kvůli studené válce nestalo. Protože smlouva „dva plus čtyři“ z 12. září 1990 se o otázce reparací rovněž nezmiňuje, německá vláda považuje tyto nároky za vypořádané a smlouvu „dva plus čtyři“ za náhradu mírové smlouvy, která nebyla nikdy uzavřena.
Jiná situace nastala u individuálních kompenzačních plateb. Na počátku 90. let odhadoval polský právník Alfons Klafkowski, že na odškodnění má nárok celkem 13,3 milionu Poláků, včetně nuceně nasazených osob, válečných zajatců, osob, které přežily nacistické koncentrační tábory, přesídlenců a vdov a sirotků po různých skupinách obětí. Vzhledem k tíživé situaci převážně starých a částečně nemocných lidí se vláda pod vedením Helmuta Kohla (CDU/CSU – FDP) rozhodla, navzdory odmítnutí reparačních plateb, uvolnit 500 milionů marek na výplatu pomoci a převést je do nadace, která měla být teprve založena, do Nadace polsko-německého smíření. V letech 1992-2004 byla na tomto základě vyplacena humanitární pomoc více než půl milionu polských obětí nacionálního socialismu ve formě tzv. základních plateb a doplatků ve výši více než 732 milionů zlotých. Podle Nadace polsko-německého smíření však stále žije 40 000 bývalých polských vězňů koncentračních táborů, kteří doposud žádné odškodnění neobdrželi.
Tyto platby nebyly odškodněním, ale spíše symbolickou humanitární pomocí Německa obětem pronásledování. Již v 60. a 70. letech 20. století vyplatila Spolková republika Německo obětem pseudolékařských pokusů 140 milionů marek. Vláda Gerharda Schrödera (SPD – Bündnis 90/Die Grünen) nakonec 17. července 2000 uzavřela s polskou vládou dohodu o odškodnění bývalých polských nuceně nasazených. Nadace Vzpomínka, odpovědnost, budoucnost byla založena v srpnu 2000 za účelem vyplacení odškodného. Z 1,81 miliardy marek určených na tento účel bylo v letech 2001-2006 vyplaceno téměř 484 000 osob 3,5 miliardy zlotých, tedy asi 975 milionů marek. Vzhledem k tomu, že polská vláda se již 16. října 1991 ve výměně nót s Německem dohodla, že nebude uplatňovat žádné další nároky polských občanů v souvislosti s nacistickou perzekucí, zdálo se, že otázka individuálních a celkových státních reparací je výše uvedenými německými platbami polským obětem nacistické éry definitivně uzavřena.
Zdroj: bpb.de
