Vajíčko řekne více než 1.000 slov

O potravinových atentátech na politiky

Vajíčko řekne více než 1.000 slov
"Atentát" potravinami jako forma politického happeningu. Ať už létají vzduchem dorty, vajíčka nebo pytlíky naplněné barvou - občas není od věci politikům pomoci se sebereflexí. Ilustrační fotografie Jasmin Egger on Unsplash

Joschka Fischer, Helmut KohlGünther Oettinger – ti všichni se stali obětí atentátu. Z aktuálního důvodu si řekněme něco o kulturních dějinách potravinových atentátů. Pro deník Süddeutsche Zeitung je sepsal Alex Rühle.

Tehdejší premiér Bádenska-Württemberska a současný komisař EU pro rozpočet a lidské zdroje Günther Oettinger (CDU) byl v r. 2008 na akci ve Stuttgartu zasažen dortem. Když Oettinger přednášel ve stuttgartském Haus der Wirtschaft při příležitosti desátého výročí založení společnosti Pro Arbeit GmbH, přistoupila k pódiu studentka, otevřela kartonovou krabici, vykřikla „Práci pro všechny!“ a hodil po něm švarcvaldský dort.

Kromě toho, že potravinové útoky (stejně jako házení sáčků naplněných barvou) jsou zhruba tak staré a hloupé jako vtipy o blondýnách – studentka naprosto selhala. Zaprvé, trefila jen do Oettingerův oblek. Především ale neexistuje žádná fotografie incidentu. Dortové a jiné podobné útoky však čerpají svou sílu právě z toho, že viditelně znečistí tvář mocné osoby.

Nebo jak říká Agent Chocolate, člen poloprofesionální brigády Biotic Bakery Brigade ze San Francisca: „Gesto házení dortem je jako vizuální esperanto, rozumí mu celý svět. Můžete ho použít k tomu, abyste někoho, kdo se tváří jako nedotknutelný, v televizi přivedli na lidskou úroveň. Dort v obličeji je silným projevem kritiky a je to zároveň zábava.“ Tyto věty obsahují všechny podstatné prvky koláčového atentátu: házení dortů nebo vajíček je dítětem mediální demokracie a společnosti, která se chce bavit. A vrhači se obvykle považují za politické hrdiny, kteří demaskují mocné jako komické figurky. Právě proto se vždy zaměřují na tváře významných politiků. Dortový atentát proti anonymním policejním zásahovým jednotkám nebylo nebyl oproti tomu ještě nikdy zaznamenán.

Počkat, to není úplně pravda. V Německu byl poprvé potraviny použity jako zbraň v historické dortové bitvě v Hannoveru: Fritz Teufel chtěl v roce 1968 v rámci 23. konference delegátů SDS navštívit s přáteli kavárnu. Majitel je odmítl pustit dovnitř a zavolal policii. Teufel a jeho přátelé pak vyrabovali vitríny a bohatý cukrářský sortiment naházeli na policisty.

Dortové útoky existují teprve od poloviny 20. století, protože až tehdy bylo základní zásobování obyvatelstva zajištěno do té míry, že se při pohledu na takové obrázky nikdo nerozčiloval nad plýtváním vzácnými potravinami. Dort jako projektil byl samozřejmě vynalezen v americkém showbyznysu, odkud se rychle přenesl do kinematografie. V určitém okamžiku však i poslední diváci němého filmu měli neustálých dortových soubojů plné zuby.

Komentář: Patří vajíčka a rajčata k demokracii?

V roce 1927 si Stan Laurel a Oliver Hardy objednali u losangeleské Pie Company 3000 dortů a zcela je spotřebovali ve filmu „Bitva století“ („The battle of the Century„) a poté prohlásili, že se jedná o definitivní dortový film – „a pie picture to end all pie pictures“. Od té doby používají filmaři dortové bitvy pouze jako poctu němým filmům nebo jako ironické přiznání vlastní umělecké nevýraznosti.

Političtí vrhači dortů bohužel ještě nejsou tak daleko jako filmoví tvůrci. Stále házejí, i když moment překvapení už ani v politice dávno neplatí. Když byl v roce 2000 na jedné z konferencí v Kjótu vedoucí americké delegace Frank E. Loy zasažen dortem se smetanou, mluvil stoicky dál, jako by se nic nestalo.

Trefit pokud možno co nejvíce lidí

Čímž měl do jisté míry má pravdu: dortové útoky jsou spíše symbolicky míněnými atentáty. Cílem hodu není ani tak ublížit (žádný politik ještě nebyl zasypán tvrdým perníkem nebo drobenkovým koláčem), jako spíše zesměšnit oběť. Proto se vrhači dortů vždy zaměřují na extrémně krémové výrobky, protože ta způsobí co největší vizuální neplechu. Noël Godin v této souvislosti hovoří o „tarte classique“, která se skládá z jemného, lehkého piškotového základu a co největšího množství krému.

Godin je něco jako patriarcha mezi koláčovými atentátníky. Belgický spisovatel a kritik si od roku 1968, kdy hodil dort na Marguerite Durasovou, dal za životní cíl zavařit co nejvíce lidem, kteří jsou podle něj samolibí a bez smyslu pro humor. Myšlenka, že by to samo o sobě mohlo být také samolibé, ho zatím nenapadla.

Mezi jeho oběti patří Nicolas Sarkozy, Bill Gates, Jean-Luc Godard a filozof Bernhard-Henri Lévy, na kterého zaútočil sedmkrát. Godin má ve francouzsky mluvícím světě příznivce, kteří si říkají Pâtissiers sans Frontières, což je parafráze Lékařů bez hranic. A výše zmínění členové americké Biotic Bakery Brigade se považují za mezinárodně působící skupinu, která již provedla více než 40 úspěšných atentátů cukrářskými výrobky.

Z našich rešerší vyplývá, že zatím pouze jeden útok jídlem měl i politický dopad, a to v roce 2001 při zahájení volební kampaně CDU v Berlíně. Když demonstranti zasypalicelé vedení CDU/CSU vejcemi, čelní berlínský kandidát Frank Steffel se reflexivně schoval za Edmunda Stoibera. Udělal by to každý, ale Steffel byl od té doby považován za zbabělce a už ho nikdo nikdy neviděl.