Dnešní školy reprezentují autoritářský systém

Demokratická participace žáků ve školách přináší ve skutečnosti výhody všem

Dnešní školy reprezentují autoritářský systém
Politikové rozhodují o zavírání škol, žáků se však - a to nejen v těchto otázkách - nikdo na nic neptá.
REKLAMA

Zavřené školy, otevřené školy, střídavá výuka, vzdálená digitální výuka. A kdo se vůbec ptá žáků? My! Stanice Deutschlandfunk Kultur diskutovala s participačními vědkyněmi Marinou Weisbandovou a Ines Bobanovou o demokracii na školách.

„Učíme děti podvolovat se autoritářskému systému. To je naučená bezbrannost“, konstatuje pedagožka Marina Weisbandová. „To musíme zásadně změnit.“ Proto bývalá manažerka Pirátské strany vyvinula spolu se Spolkovou centrálou pro politické vzdělávání (BPB) online platformu Aula. Je to o participační koncepci, umožňující mladým lidem spoluúčast v každodenním životě a ve škole.

„Participace dětí není v Německu ještě samozřejmostí – obzvlášť ve školách ještě panují velké deficity.“ K tomuto závěru přichází reprezentativní studie World Vision Kinderstudie 2018 Goetheovy univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem a agentury pro výzkum veřejného mínění Kantar Public. A to, ačkoliv je v Německu participace uzákoněna: nejen ve školských zákonech jednotlivých spolkových zemí, ale i prostřednictvím Úmluvy o právech dítěte OSN a Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, které mají v Německu statut spolkového zákona. Také shromáždění ministrů kultury a Spolkové ministerstvo pro rodinu doporučují „lidskoprávní vzdělávání ve škole“ a „kvalitativní standardy spoluúčasti dětí a mladistvých“.

Praxe ale vypadá často jinak: „Kvůli vyšší publicitě veřejnosti v médiích během pandemie skutečně existuje mnoho diskuzí na spolkové úrovni a s ministerstvy školství a jednotlivých zemí“, sdělil Dario Schramm, generální tajemník Spolkové školské konference.

Schramm byl na konferenci ministrů školství poprvé v dějinách pozván jako zástupce žáků. „Jde ale většinou pouze o informování poté, co již byla rozhodnutí učiněna. Nikdo se nezeptá: Jaké jsou tvoje nápady?“

„Žákům s postižením nikdo nenaslouchá“

U odborných škol navíc platí, že kdyby zemská ministerstva školství zástupcům škol naslouchala, ústřední oblasti leží v kompetenci komor, vysvětluje Mouna Niferová, zemská školní mluvčí bavorských odborných škol. Například v otázce, zda budou zkoušky kvůli pandemii přesunuty, nebo se přesto uskuteční, nemají žáci žádný hlas. „Studentům a studentkám s postižením, kteří právě během pandemie potřebují dodatečnou podporu, nikdo nenaslouchá“, dodává Niferová, která je sama postižena a angažuje se za inkluzi.

„Pseudospoluúčast je horší než žádná spoluúčast“, myslí si Marina Weisbandová. „Vyvolává totiž frustraci“ a otevírá brány populistickým hnutím, jako je Pegida nebo AfD. Z vlastní zkušenosti v Pirátské straně ví, že je povědomí o demokracii na německých školách většinou omezeno jen na organizační diagramy. „K tomu, jak se vyjednávají kompromisy, jak získat většinu, jak se jedná s médii – tedy každodenní demokratickou praxi – jsme se teprve museli bolestivě dopracovat.“

Spoluúčast podporuje rozvoj osobnosti

Ve škola naučená participace je ale zásadní i mimo to, že zprostředkuje povědomí o demokracii, říká Weisband. Vědci dětské studie World Vision 2018 uvádějí: „Na vlastní kůži prožitá účast a zkušenost s dopady vlastního rozhodování podporují stabilní rozvoj osobnosti, posilují schopnost převzetí odpovědnosti a mají pozitivní dopady na sociální kompetenci dětí.“

Navzdory všeobecným předsudkům jako ztráta kontroly, nedostatek času a strach z digitalizace se některé školy a učitelé sami angažují na participaci. „Chápou, že to přináší mnoho výhod: snižuje se vandalismus a násilí a střednědobě to dokonce šetří mnoho práce, protože se pedagogové musí méně zabývat zvládáním situace“, vysvětluje Weisband. „K těmto iniciativám však nedochází kvůli systému, ale navzdory němu.“

Weisband to považuje za kulturní problém: „Systém školství je nastaven tak, že lze úspěšně a s dobrými známkami projít vzděláváním, bez toho, aby se člověk byť jen jednou rozhodl ve prospěch společnosti. K tomu zákony nestačí. Škola je dnes autoritářským prostorem.“

Místo práv jde o povinnosti

S tím souhlasí i výzkumnice v oblasti spoluúčasti a inkluze Ines Bobanová. Jde dokonce ještě dále: „Často narážíme na adultistické a diktátorské vzorce.“ S pohledem na Německo cituje zakladatele demokratického školního hnutí, Yacoova Hechta: „Země, které si říkají demokratické, by s tímto pojmem měly zacházet opatrně, pokud některá z jejich ústředních institucí neumožňuje skutečně všem, aby ji mohli spoluutvářet.“

Bobanová, která sama jako učitelka působila, to vysvětluje statusem quo školy, který byl vytvořen za průmyslové revoluce. „Z mnoha struktur a zdánlivých samozřejmostí se vytvořily školní tradice a ukazují jeden základní postoj: místo o práva jde o povinnosti. O služební povinnost učitelů a školní povinnost dětí a mladistvých. To nám nyní padá na hlavu.“ Pokud bereme práva dětí vážně a o tom, jak by škola mohla vypadat, budeme rozhodovat společně, žáci by svá práva i více bránili.

REKLAMA

Tuto analýzu potvrzuje Dario Schramm na základě vlastní zkušenosti: Mnoho studentů ani neví, jaká jsou jejich práva. Přitom jsme politická generace, která se rychle mobilizuje a pokud chce, lecčeho dosáhne. To ukázalo hnutí Fridays for Future.“

„Dokud bude považováno za samozřejmé, že škola je jen maraton s mnoha překážkami, nebo jak během pandemie argumentoval Söder, že školy musí zůstat otevřené, aby dál běžel průmysl a děti mohly být někde zaopatřené, nic se na pocitu bezmoci mnoha mladých lidí nezmění“, předvídá participační vědkyně Bobanová.

Místo toho musí společnost začít chápat školu jako místo k životu, které je důležité. „Uděláme dobře, když základní lidský empatický přístup, který je ve spoluúčasti vyjádřen, nezničíme školními vzory“, dodává Bobanová.

„Bylo by obrovským přínosem, kdybychom práva dětí a například hru jako základ učení, brali vážně. A to nejen v didaktické formě, nebo že budeme předstírat, že test z matematiky je hrou, ale tím, že budeme přesně pozorovat, jak se děti v určitém věku chtějí s novými věcmi seznamovat.“

Doporučená literatura na téma participace dětí a mladistvých ve školách:

Ines Bobanová a Andreas Hinz: Inkluze a paticipace ve škole a společnosti: zkušenosti, metody, analýzy (v německém originále „Inklusion und Partizipation in Schule und Gesellschaft: Erfahrungen, Methoden, Analysen“), Beltz Juventa, Weinheim 2020, 398 stran, 34,95 eur.

Sabine Gerhartz-Reiterová a Cathrin Reisenauerová: Participace a škola: perspektivy spoluúčasti dětí a mladistvých (v německé m originále „Partizipation und Schule: Perspektiven auf Teilhabe und Mitbestimmung von Kindern und Jugendlichen“), Springer VS, Wiesbaden 2020, 328 stran, 59,99 eur.

Malala Yousafzaiová: Jsem Malala: děvče, které chtěl Taliban zastřelit, protože bojuje za právo na vzdělání (v němčině: „Ich bin Malala: Das Mädchen, das die Taliban erschießen wollten, weil es für das Recht auf Bildung kämpft“), Knaur, München, 15. vydání 2014, 432 stran, 9,99 eur.

Riane Eislerová: Děti zítřka: návrh spolupráce ve vzdělávání v 21. století (v anglickém originále: Tomorrow’s Children: A Blueprint for Partnership Education in the 21st Century“), Westview Press, Boulder 2021), 392 stran, cca. 13 eur.

Další zajímavé články o začleňování do společnosti, rovnoprávnosti, právech menšin, inkluzi a výchově najdete v rubrice Rovnoprávnost.

REKLAMA