Čistá obrazovka

Čistá obrazovka

Je pochopitelné, že jsou rasistická díla jako Jih proti Severu stahována. Samo o sobě to však nestačí. Komentář Sonji Zekriové pro Süddeutsche Zeitung.

Americká streamovací služba HBO Max předběžně stáhla jižanský epos Jih proti Severu. Film má být v budoucnosti doprovázen vysvětlujícími komentáři, že se otroctví přece jen odehrávalo jinak, než ho film z r. 1939 líčí. Méně šťastného soužití starostlivých bělochů a vděčných, poněkud zaostalých otroků („Já být předák na Taře, já říct, kdy je padla!“) a více zavlečení, mrzačení a vykořisťování.

Také britská BBC provádí jarní úklid. Z přelomového komediálního seriálu Fawlty Towers již nelze online zhlédnout díl „The Germans„, protože hotelový štamgast major Gowen rasisticky vtipkuje na účet jednoho kriketového týmu. BBC ze svého archivu rovněž stáhla seriál „Little Britain„, protože bílí herci vystupovali jako asiaté nebo černoši. Streamovací služba Netflix stáhla z programu produkce BBC „The Mighty Boosh“ a „The League of Gentlemen„, protože se v nich vyskytuje „blackfacing“, kdy se herci namalovali na černo.

I bez zprávy, že se americká country skupina Lady Antebellum přejmenovala na Lady A., tedy že svého názvu odstranila narážku na dobu před občanskou válkou, tedy na otroctví, bychom poznali, že se něco děje. Ale co?

Po gestu HBO stouply na Amazonu prodeje Jih proti Severu

Že je román Jih proti Severu spisovatelky Margarety Mitchellové rasistickou knihou, ze které se stal rasistický film, který narazil na rasistické publikum, bylo jasné ještě předtím, než Hattie McDanielová, které byl jako první černošské herečce udělen Oscar, musela během ceremonie sedět u odděleného stolu. Tuto skutečnost nedokázal zastřít ani nový překlad Andrease Nohla a Liat Himmelheberové, který vydalo nakladatelství Kunstmann. Kniha zůstává stylizací zločinu století do jakési kolektivní adopce. Jih proti Severu však nadále zůstává, po očištění inflace, nejúspěšnějším filmem všech dob a po spektakulárním gestu HBO se jeho prodeje u Amazonu vyšplhaly do výše. Co jedněm připadá nesnesitelné, to si jiní užívají.

Z pohledu filmové historie má pro liberální bílé publikum beztak málo věcí tak vysoký „feelgood-faktor“, jako filmy o harmonických vztazích mezi bílými a černými. Zatímco od New Yorku po Los Angeles hoří předměstí, streamuje bílá Amerika jižanské drama z 60. let „The Help“ z r. 2011: sympatičtí mladí běloši jsou plni empatie pro stesky černých. Podobně uklidňujícím dojmem působí „Green Book“ s Viggo Mortensenem a Mahershalou Alim z r. 2018: šofér italského původu je ničemný rasista, ale vozí homosexuálního černošského pianistu.

Rovným příležitostem je na magazínu POLITIK věnována rubrika Rovnoprávnost.

Americký filmový průmysl a jeho rozpočty, castingy a vyznamenání jsou i nadále v rukou bělochů. A že právě považují za moderní odčinit pár vad na kráse, aby oslabili nejhorší výtky, to jenom potvrzuje. Černé blockbustery jako „Black Panther“ a nezávislé triumfy jako „Get Out“ jsou možná oslavovány, ale změnu trendu nepředstavují.

Nikdo nemůže chtít, aby se rasistická díla dál tajně šířila

Pro Německo to jsou všechno dobré zprávy. Odtud můžeme s odporem a spoluúčastí sledovat, jaké napětí se jinde mezi lidmi rozdílného původu a barvy kůže vybíjí. Neběloši jsou sice v německých filmech a televizi až na pár výjimek muslimští teroristé, porobené zahalené ženy nebo dekorativní kulisou. Ale doma působí vše klidnějším, až téměř harmonickým dojmem. A „Tygr z Ešnapuru“ je už také promítán jen zřídka.

Odstranění takových děl z veřejnosti je ovšem málo platné, pokud zobrazované myšlenky – nebo často jen bezmyšlenkovitost – ve společnosti nadále tvrdošíjně přetrvávají. Žádný člověk si nemůže přát, aby se rasistické slátaniny nadále šířily jako rarity a vzácnosti pro „znalce“, zatímco se zbytek dívá na čistou obrazovku – a vše ostatní zůstává beze změny.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: