Revize pojmu „síla“

Revize pojmu

Dodnes se říká, že v krizi sílí volání po silném muži. Pohled na krizové strategie v koronakrizi ale ukazuje, že země vedené ženami si v současné situaci vedou lépe.

Není to tak dávno, co seděla jedna předsedkyně vlády z druhého konce světa v Berlíně na pódiu jedné stranické nadace. Již tenkrát byla fenoménem, protože byla úspěšnou sociální demokratkou, zatímco všude jinde bojovala sociální demokracie o přežití. Němečtí kolegové měli hodně otázek. Ona měla odpovědi. Mezi nimi jednu, o které říkala, že je podstatná pro porozumění politického vedení: „kindness“, laskavost. Kolegové zdvořile přikyvovali. Není třeba mnoho fantazie, abychom si představili, jakou reakci by to slovo vyvolalo ve většině parlamentů na světě. Nemluvě o tzv. předpokojích moci, často připomínající ryze pánské salóny.

Je to stejná žena, která nyní své zemi nařídila jedny z celosvětově nejtvrdších zákazů vycházení. Která měla nouzový plán už v době, kdy tam ještě byli sotva nemocní na COVID-19. Která přivedla svůj lid k tomu, aby ho dobrovolně respektoval. Její země může být mezi prvními, kterým se podařilo virus SARS-CoV-2 zastavit. Souvisí to s její velikostí a s tím, že je ostrovem. Ale to není jediný důvod.

Ta žena se jmenuje Jacinda Ardernová a je předsedkyní vlády Nového Zélandu. A není jedinou vládnoucí ženou, která má koronakrizi velmi dobře pod kontrolou. Přesně řečeno existuje, jak právě vyzdvihl americký magazín Forbes a televizní stanice CNN, určitá koincidence zemí vedených ženami a úspěšnou odpovědí na aktuální situaci: nízké počty infikovaných, nízká míra mortality, důvěřující obyvatelstvo. Patří mezi ně Tchaj-wan, stejně jako Island, Finsko, Norsko, Dánsko – a Německo. Tyto úspěšné příklady nesouvisejí jen s tím, jak jsou země vedeny. Ale existuje dost důkazů, že to hraje důležitou roli.

Dodnes se říká, že krize jsou příležitostí pro silné muže a opakovalo se to občas i v minulých týdnech. Když roste nejistota, je třeba mít někoho, kdo zprostředkuje bezpečnost a sílu, právě ve vedení státu. To platí i dnes. Že ale pojem síly nutně potřebuje revizi, je dnes jasnější než kdy předtím.

Tentokrát je soupeř silnější než člověk. Viry se nenechají zastrašit válečnou rétorikou. Bouchnutí do stolu a silná slova vydrží v nejlepším případě hodiny, barvení na růžovo a popírání reality budou nemilosrdně odhaleny čísly. Jak fatální důsledky má neuposlechnutí expertů, se vyjeví velmi rychle. Všichni ti, kteří se ještě včera prezentovali jako silní muži, díky svým oblíbeným metodám selhali; například americký prezident Donald Trump, stejně jako britský Boris Johnson. A co teprve brazilský prezident Jair Bolsonaro, který si dodnes ke škodě vlastního obyvatelstva myslí, že mu vir nemůže nic udělat. Jejich země se staly ohnisky krize.

Ve stejnou dobu na jiném místě: prezidentka Cchaj Jing-wenová založila krizový štáb sotva o viru zaslechla; dodnes má Tchaj-wan jednomístný počet mrtvých na koronavirus – ačkoliv leží v bezprostřední blízkosti Číny a navzdory tomu, že pod tlakem Číny není členem Světové zdravotnické organizace (WHO). Islandská předsedkyně vlády Katrín Jakobsdóttirová okamžitě vsadila na celoplošné testy a dobrovolné sledování pomocí chytrých telefonů.

Ve Finsku zapojila Sanna Marinová do své rozsáhlé komunikační strategie influencery a sociální média. Erna Solbergová v Norsku a Mette Frederiksenová v Dánsku vsadily na poměrně restriktivní opatření, ale nikdy bez toho, aby je předtím podrobně nevysvětlily. A to i těm nejmenším v zemi prostřednictvím dětských tiskových konferencí. Pak je tu ještě Angela Merkelová, která dříve než ostatní hlavy států objasnila: je to velmi vážné a bude to ještě horší. A možná že neexistuje žádné státničtější vystoupení než proslov britské královny Alžběty II., která jako vždy vzpřímeně před kamerou pohnutě-nepohnutě demonstrovala odhodlání: We will meet again. V tomto výčtu by se dalo pokračovat.

V každé z těchto zemí, jedné malé, jiné velké, existuje několik důvodů, proč zatím koronakrize probíhá lépe. Patří k nim stabilní zdravotní systém nebo fakt, že nebyly zasaženy jako první. Ale je také rozhodující, k čemu tam v uplynulých týdnech den za dnem došlo, jaká byla – nebo naopak nebyla – učiněna rozhodnutí, v situaci, na kterou nebyla prakticky žádná země pořádně připravena. Ve způsobu, jakým navigovaly předsedkyně vlád své země krizí, existují paralely: například transparentní politikou a dialogem. S prozíravostí a empatií. Byly důsledné v postojích, ale s diskurzem lidské blízkosti a zájmu v realizaci zaváděných opatření.

Jak to je důležité, se mimo jiné ukazuje při ožehavém tématu omezení pohybu. Nejde vůbec jen o to zavést ho včas, ale právě také ho srozumitelně komunikovat. Kde lidé nová pravidla akceptují ne ze strachu z drakonických trestů, ale především díky pochopení, tam mimochodem panují i daleko menší obavy z omezení lidských práv a ořezání svobody.

Je to pravý opak toho, co se děje v zemích, ve kterých vlády využívají pandemii k posílení své vlastní moci. Přitom se právě na začátku koronakrize objevoval respekt ke gestům silných mužů čelícím viru s těžko skrývaným podtextem, že represivní režimy jsou možná v případě pandemie ve výhodě. Nejen na Číně vidíme, jak rychle se tato představa zhroutila. Nejen proto, že zprávy o úspěších zemí s omezenou svobodou tisku a názorů jsou spíš interpretací reality a ne vždy jejím odrazem.

I před koronakrizí se stávalo, že bylo šéfům vlád – ať už daleko na západě nebo blízko na východě – sice za autoritářské jednání spíláno, za řinčení zbraněmi ale byli, někdy otevřeně, jindy tajně, obdivováni. Populisté tíhnoucí k autoritářství zažívali konjunkturu už před volbami. Karikuovali to, co tradičně obnáší pojem silného muže.

Možná je právě toto nyní stěžejní otázkou: jestli u složitějších krizí v politice dochází k vytahování starých vzorců (a k jejich akceptanci), které staví na dominanci a mocenských bojích. Nebo jestli získává převahu pojetí síly, která staví na jiných vůdčích kvalitách: například na schopnosti vést dialog, na empatii a toleranci. Není to nutně volbou mezi muži a ženami. Existují političky, které perfektně ovládají mocenské hry, existují politici, kteří je odmítají. Možná mají ženy jen větší odvahu v politice něco změnit, něco, co doposud bylo považováno za zbytečný povyk, který pouze zdržuje od vládnutí. Například „kindness“, laskavost. Kde je její přínos, vidíme právě dnes.

Jestli se prosadí, závisí především ně těch, kdo volí.

Na novozélandském nejbližším velkém sousedním ostrově Austrálii mezitím část obyvatel žebrá o to, aby jim vládla Jacinda Ardernová. I v USA roste počet uchazečů. Za to přibývá pochybností o tamním vládnoucím silném muži. Pomalu, ale jistě.

Další články, které by vás mohly zajímat: Německý týdeník Die Zeit přinesl pod názvem „Nová doba už dávno nastala“ rozsáhlou úvahu George Dieze o šancích, které by v souvislosti s koronakrizí neměly zůstat nevyužity. „Vir, který změní svět“ od George Moscola se zabývá dopady současné koronkarize, „COVID-19 vyvolal všechny obvyklé zombie“ od nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana poukazuje na temné síly, která pandemie vyvolala.

Mor byl jednou z největších katastrof lidských dějin, přesto z dlouhodobého pohledu hospodářskému vývoji pomohl – o paradoxních následcích epidemií píše v článku „Ekonomie smrti“ Nikolaus Piper. O biologických a ekologických příčinách  epidemií mluví v článku „Proč jsou epidemie stále častější?“ biolog Matthias Glaubrecht, o sociálních dopadech pandemie zase píše sociolog medicíny Matthias Richter v příspěvku „Zdraví je velmi nerovnoměrně rozdělený zdroj„. Psycholog Gerd Gigerenzer z Institutu Maxe Plancka v článku „Co můžeme dělat proti strachu z koronaviru?“ varuje, že strach obvykle napáchá více škod, než samotná hrozba a rakouská Wiener Zeitung vyzpovídala ekonoma a filosofa Tomáše Sedláčka, který si myslí, že „Tuto přestávku si můžeme dovolit„.

Všechny příspěvky věnující se koronakrizi najdete ve zvláštní rubrice.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: