Koronakrize a moc státu

Koronakrize a moc státu

Vlády se během koronakrize dostávají na své zákonné hranice. Německý stát v tomto směru sice nejedná bezhlavě, přesto je kritika jeho kroků nutná.

Společnost obchází strašidlo „výjimečného stavu“. Hovorová řeč tím však má spíš na mysli  stav, který je výjimečný, jak současnou situaci charakterizovala i kancléřka Angela Merkelová. Tento pojem bychom neměli používat bez rozmyslu, slovní spojení má svou razanci. Protože když teoretikové ústavního práva mluví o výjimečném stavu, mají na mysli něco jiného. Monopol násilí, který nepodléhá žádným zákonům, kromě jediného: stav musí zůstat výjimkou. Tato konstrukce však obsahuje jednu zásadní chybu, nad státem puštěným ze řetězů už není nikdo, kdo by dokázal vynutit návrat k normálu. To by už zvládla pouze mimostátní moc, například jiná země nebo revoltující občané.

Od toho všeho je Německo na hony vzdáleno. Rozhlédněme se kolem sebe: nic o řádícím státu nesvědčí. Co vidíme, je stát, který nám ukazuje, jak volně utažená jeho pouta jsou. A zároveň jak bezpečně přesto sedíme.

Policejní právo a zákon o ochraně proti infekcím dávají exekutivě, jak právě s údivem zjišťujeme, dalekosáhlé pravomoci pro omezení základních práv. Pokud stávající právo nevyhovuje, lze ho bleskově přizpůsobit. V nastávajícím týdnu chce spolková vláda zjevně rozhodnout o změně infekčního zákona, která ji v budoucnu zplnomocní ke „zjištění epidemologické situace s celostátním dosahem“, jak zní v návrhu úpravy, jak ji cituje FAZ. „V důsledku tohoto zjištění bude ministerstvo zdravotnictví mj. zplnomocněno vyhlásit bez schválení Spolkovou radou opatření, týkající se základního zabezpečení léky a dalšími pomocnými prostředky, jakožto i posílení personálního stavu ve zdravotnictví.“ Stát, v osobě spolkové vlády, zde testuje, jak sedí jeho pouta. Federální dělba kompetencí, ve které vždy panovala a panuje konkurence mezi federací a jednotlivými zeměmi, by mohla být v případě epidemií ještě více koncentrována na spolkové úrovni.

Koronakrize hýbe ustálenými zvyklostmi, které se zdály být neměnné, dokonce se právně ospravedlňují všeobecné zákazy vycházení – sice ne jednoznačně, ale přece jen způsobem, který se v právním žargonu nazývá jako „ospravedlnitelný“, tedy ne nutně „neschůdný“. S tím závěrem, že je vlastně „jen otázkou pojmenování“, jestli žijeme „ve výjimečném nebo v normálním stavu“, jak píše právní filosof Uwe Volkmann. „Bývalý výjimečný stav“ se „více a více infiltroval do normálního práva.“

Stav nouze a ústava

A to vše bez zákonů o výjimečném stavu, kterou jsou v těchto dnech příležitostně zmiňovány. Připomeňme si: v památném roce 1968 se Spolkový sněm po těžkých politických bojích a masových protestech dohodl na právní změně, která dala zemi ústavu pro stav nouze. Tyto takzvané zákony o nouzovém stavu propůjčují exekutivě dalekosáhlé kompetence pro případ války, při povstáních a v případě katastrofy. Sice bychom mohli argumentovat, že současná koronakrize takovým případem je, ale ústavní zákony pro stav nouze konstatují, že spolková vláda může pouze „vydávat pokyny“ zemským vládám za účelem „odvrácení hrozícího nebezpečí pro existenci svobodného demokratického řádu“, pokud mu sami nečelí. Mění se tedy pouze přiřazení kompetencí a ne zbývající právní vazby, viz i návrh možné změny infekčního zákona.

Ne, v této době to jde i bez nouzových zákonů. A zcela evidentně neexistuje žádná zákonná mezera, kvůli které by se v současné situaci, pokud by to bylo nutné, vláda neprosadila. Je to uklidňující – nebo je to spíše důvod k obavám? Nenaznačuje to něco více? Totiž, že stát může svou vazbu na zákony neustále uvolňovat tak, jak to vládci považují za nutné?

Je tedy principiálně vše možné a není tajné, pouze veřejně dementované pravidlo přece jen „v nouzi je možné vše“? Připomeňme si, co údajně prohlásil bývalý předseda CSU Franz Josef Strauß na zasedání krizového štábu během teroristického podzimu 1977: „Máme přece také rukojmí“. Jak později vzpomínal Helmut Schmidt, někteří pronesli ještě šílenější nápady. Strauß se neprosadil, právní stát byl dost pevný na to, než aby podobným svodům podlehl. Právní stát? Nebo jen personál, který byl právě u moci? Bylo by to pod jinými vládami stejné?

Že stát zůstane právním státem, zaručují jen lidé a ne nějaká vyšší moc. A právě proto musíme být v těžkých krizích, tedy teď, ostražití. Uznání nutnosti jednání státu nesmí být provázeno předkantovskou ideou účelu, který světí všechny prostředky.

A tím se dostáváme k současné diskuzi, jak rozhodující a trvalý smí být social distancing. Stojí za tím utilitaristická úvaha, která zjednodušeně vypadá následovně: masově umírající v přeplněných nemocnicích nebo kolaps hospodářství se všemi dopady pro bezpečnost, zdraví a životy občanů? K této úvaze ostatně také patří okolnost, že by smrt nejzranitelnějších z nás měla dalekosáhlé následky na stav společnosti, ano, že by závazné morální představy byly rozmetány na prach.

Jsou takové úvahy vůbec přípustné? Cenu lidských životů nelze mezi sebou srovnávat, aspoň tak zní převládající mínění etiků a ústavních právníků. Dalo by se namítnout, že podobné úvahy stejně existují. Třeba že je silniční doprava ve své současné podobě povolená navzdory tisícům mrtvých ročně. To situaci nezjednodušuje. Společnost se vyhýbá etickému rozhodnutí ohledně silniční dopravy a nechává její smrtící realitu beze změny? Tím hůře.

Dalo by se namítnout: lidské životy pacientů jsou proti sobě postaveny i ve zcela přípustné triáži (třídění raněných a postižených při hromadných neštěstích a katastrofách, pozn. red.), kterou jsme znali za války a nyní je skutečností uprostřed Evropy. V severní Itálii se už lékaři musí rozhodovat, komu pomohou a koho nechají zemřít. Rozhodnutí, kterému se nemohou vyhnout a které se řídí utilitárními pravidly. Nejstarší a nejslabší musí zemřít.

Ale co bychom v dilematu, zda se rozhodnout pro masové umírání nebo pro kolaps společnosti, poukazem na triáž získali? Vlastně nic. Politika tomuto rozhodnutí čelí bez jakéhokoliv metru, zůstává jí pouze naděje, že lze se štěstím a vědeckou radou nalézt zlatou střední cestu. V každém případě čekají politiku ještě závažnější rozhodnutí.

Nenapadnutelná instance: lékaři a vědci

V takové tragické situaci je odkaz na nutnost argumentem, který je nasnadě. Využívá se především tehdy, když jsme na tuto nutnost nepřišli sami, ale nenapadnutelná instance: lékaři, vědci. Jak je potěšující, že vláda tentokrát poznatky vědců bere vážně, tak je zároveň riskantní tento odkaz používat jako argument pro zproštění odpovědnosti.

Dobrá věda vždy upozorňuje na vlastní nejistotu. Je dobře, že právě v dnešní krizi neohromují zúčastnění vědci jistotami, ani ti ne, kteří považují zákaz vycházení za teoreticky účinnou strategii jak zabránit masovému šíření viru. „Co“ a „jak“ ale nemohou a nechtějí předepsat, k tomu je třeba znát názory společenských vědců. Například o možných důsledcích na psychiku nebo dokonce fyzické zdraví doma zavřených osob, kromě toho je takové rozhodnutí stejně věcí politiky.

To je nejdůležitější bod. Koneckonců představuje politika vždy jednání s nejistým výsledkem. Tak tomu bylo vždy. Pokaždé jde o sázku. Včetně vojenského odstrašení a dodržování smluv například. Nebo sázkou na to, jak budou občané na požadavky reagovat. Na konjunkturu, na pravděpodobnost přírodních katastrof, na dynamiku pandemie. Nejistotu je možno zkoumat za pomoci expertů, rozhodování je ale úkolem politiků. Vinni by byli tehdy, kdyby rozhodovali lehkovážně; ne ale, kdyby se ukázalo, že se jednalo o chybné rozhodnutí. Aktéři se budou zodpovídat později, přesto teď nesmí být příliš opatrní. Protože ten kdo nejedná včas, viz korona, dostává se do ještě bouřlivějších vod.

Politika by se na jednu stranu neměla příliš vzdálit od názoru lidu, na druhou stranu ho ale nesmí slepě následovat. To by byla mylná představa demokracie. Politikové jsou voleni, aby řídili státní moc tak, jak to považují za správné a to až do příštích voleb. Nakolik se liší politický styl a rétorika Angely Merkelové od stylu a rétoriky Emmanuela Macrona, ve svých nejnovějších televizních projevech přesto hráli stejnou roli. Vystupovali jako zákonní zástupci. Apelovali a hrozili, byť odlišným výrazivem. Zde stát ukázal, byť ne tak skrytě, čím v jádru je. Institucí, která vlastní a také vykonává monopol násilí, aby zaručila dostatečně pokojné formy sociálního soužití a uchránila širokou veřejnost před škodami.

Právní stát je přitom vázán zákony, může ale tuto vazbu, jak nyní vidíme, v případě potřeby výjimečně uvolnit. A přestože není v dobách těžkých krizí odmlouvání příliš vítáno a všichni se semknou kolem špičky státu, je kritické pozorování moci nezbytné. Řekněme to takto: kritika je systémově relevantní.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: