Od reaganismu a thatcherismu k novému nacionalismu

Od reaganismu a thatcherismu k novému nacionalismu

Měsíčník The Atlantic, který vychází od r. 1857 v Bostonu, vydal článek přední americké politoložky Anne Applebaumové, ve kterém názorně popisuje paradoxy dnešních konzervativců, nebo přinejmenším těch, kteří se za ně vydávají.

Applebaumová začíná svou úvahu popisem setkání konzervativního hnutí, které kdysi inspirovalo Evropany k budování mostů přes železnou oponu a tak rozhodující měrou přispělo k vítězství ve studené válce, hnutí, které je nyní hnacím motorem nového bujícího nacionalismu a tak dospělo ke svému definitivnímu konci. Setkání podivné směsice lidí, z nichž někteří stále ještě bojují za menší stát, a jiní naopak za větší, se za přispění údajného amerického anonymního mecenáše uskutečnilo minulý týden v jednom opulentním římském hotelu. Doprovázel ho pozoruhodný slogan „Bůh, čest a země: prezident Ronald Reagan, papež Jan Pavel II. a svoboda národů“. Konferenci spoluorganizovali Chris DeMuth, bývalý předseda American Enterprise Institute a John O’Sullivan, bývalý ghostwriter proslovů premiérky Margaret Thatcherové. O’Sullivan nyní vede Dunajský institut, který je financován prostřednictvím nadace maďarské vlády.

Pokud Reagana a Jana Pavla II. něco spojovalo, byla to velkolepá, smělá a velkorysá myšlenka západní civilizace se sjednocenou Evropou, chráněnou deštníkem americké hegemonie. Jan Pavel II. chtěl, aby Polsko bylo součástí Evropské unie. Ve své proslulé řeči v Normandii Reagan zdůraznil, že nestojí za to padnout pouze za svou zemi, ale i pro demokracii, protože je tou nejlepší formou vlády, jakou lidstvo vynalezlo. I Margaret Thatcherová zastávala stejnou vizi Západu. Byla hybnou silou společného evropského volného trhu, který samozřejmě vyžadoval i jednou regulaci – tedy stejnou regulaci, kterou nyní Britové odmítli. Chápala i stěžejní význam lidských práv, když v r. 1998 v chorvatském Záhřebu řekla: „Stát není pouhý kmen. Je právnickou osobou. Starost o lidská práva (…) dotváří pocit příslušnosti národu, tak aby zaručila národní stát, který je nejen silný, ale také demokratický.“

25. května 2019 vyšel na magazínu POLITIQ příspěvek Anne Applebaumové „Skutečné ohrožení demokracie“ o fake news, pravicové propagandě a zahraničním vměšování (článek pokračuje pod odkazem):

Anne Applebaumová: „Skutečné ohrožení demokracie“

Nový národní konzervatismus – aspoň ten, který byl prezentován v Římě – se od reaganismu a thatcherismu silně liší. Jeho východiskem je, že evropská integrace i americká hegemonie jsou zlem a univerzální ideály lidských práv (která ostatně byla v moderní historii definována americkými Otci zakladateli v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických), jsou nebezpečnou ideologií. Tyto teze vychází z knihy The Virtue of Nationalism, díla, které karikuuje biblické příběhy, spisy Johna Lockeho a současnou politiku. Hazony vynalezl vlastní definici národa, která neplatí pro žádný existující moderní stát – dokonce ani pro Izrael. Vše dobré navíc připisuje národu a vše špatné „imperialismu„. Například národní socialisté, kteří sami sebe nazývali nacionalisty, nejsou v jeho podání nacionalisté, ale imperialisté. Stejně tak je v jeho podání imperialistickou Evropská unie, která ve skutečnosti vznikla právě proto, aby znovuoživení národního socialismu zabránila. Naopak Velká Británie, Španělsko a Francie se podle Hazonyho navzdory jejich dlouhé dobyvačné historii na vodě i na souši nepočítají mezi impéria, ale mezi národy.

To, že jsou jeho teze nesmyslné, ještě neznamená, že nemohou mít vliv. Mnoho špatných knih mělo v lidských dějinách vliv. Matrinem Lutherem Kingem a Barackem Obamou popsaný luk se nyní napíná na druhou stranu a mnoho lidí tudíž skáče na palubu. Pohled na intelektuální elity, jejichž názory se radikálně mění, nebyl nikdy elegantní a i další řečníci dali v Římě průchod svým paranoidním představám. Dalo by se říct, že jedinou myšlenkou současných novokonzervativců je utkvělá představa o „ohrožení národa“. Americký křesťanský spisovatel Rod Dreher popsal svět, ve kterým se cítí utlačován, „stejně jako lidé v totalitním komunismu“ a apeloval na posluchače, aby sami sebe považovali za křesťany, kteří byli v minulosti pronásledováni. Roberto de Mattei, italský katolický intelektuál, mluvil o temné „diktatuře relativismu“ a uvedl, že progresivní establishment zakázal psaní knih o dějinách komunismu. Že sama Anne Applebaumová napsala tři knihy o dějinách komunismu, které byly přeloženy do několika evropských jazyků včetně italštiny, se zřejmě nepočítá.

Na těchto názorech je zajímavé i to, v jak hlubokém jsou rozporu s politickou realitou. Nelze být zároveň pronásledovanou bezbrannou obětí a přitom disponovat obrovskou politickou mocí. A zdaleka se nejedná jen o východoevropské oligarchy a mafiány. Donald Trump je americkým prezidentem, Benjamin Netanjahu izraelským premiérem, extrémně pravicový italský vůdce Matteo Salvini byl ministrem vnitra i vicepremiérem a možná bude příštím premiérem, Boris Johnson je britským předsedou vlády. Římské konference se zúčastnil excentrický britský toryovský poslanec Daniel Kawczynski, který proslul jako podporovatel ruského prezidenta Vladimíra Putina. Obsáhlou řeč pronesla i Marion Marechalová, která se oprostila od jména Le Penová, jejíž rodina ale založila stranu, dnes známou jako National Rally (francouzsky Rassemblement national).

Marechalová, která se chce v r. 2022 ucházet o francouzský prezidentský úřad, hodila ve svém polarizujícím projevu do jednoho pytle Emmanuela Macrona i francouzské stalinisty. Navzdory vší realitě řekla: „Pokoušíme se spojit minulost s budoucností (…). Zastupujeme realismus. Oni představují ideologii. My věříme ve vzpomínky, oni v zapomnění.“ Ale právě Macron v Krakově výslovně a zevrubně hovořil o dějinách a paměti, stejně jako to udělal dříve u jiných příležitostí. Fanoušky Marechalové ale realita nezajímá.

Stejně jako karikují noví nacionalisté liberály, karikují i liberálové nové nacionalisty. S tím však Applebaumová nesouhlasí. Myslí si, že něco z toho, co říkají, je dokonce pravdivé. Národní ekonomiky se skutečně globalizovaly, starší krajiny byly zničeny modernou, lidé se – zřejmě nenávratně – odvrátili od církví, technologie se vyvíjejí stále rychleji, což u někoho vyvolává strach. Jde nyní o to, jak oprávněným obavám čelit. Právě Evropská unie nabídla na tomto poli řadu konceptů. Samozřejmě můžeme diskutovat o tom, jak jsou tato opatření účinná, ale ve světě, dominovaném nevypočitatelnými Spojenými státy a autoritářskou Čínou, zůstává EU jediným hráčem, který je dostatečně silný, aby hájil evropské zájmy. Samotné Nizozemsko nebo Británie by to samozřejmě nesvedly.

Zažíváme začátek konce demokracie? Americká historička Anne Applebaumová ve švýcarském deníku Tages-Anzeiger vysvětluje, jak zabránit nástupu zla (článek pokračuje pod odkazem):

Anne Applebaumová: „Skoro jako ve 30. letech“

Závěrečným řečníkem, který zřejmě nejvýmluvněji zosobňuje odvrácení konzervatismu od Reagana a Thatcherové, byl maďarský premiér Viktor Orbán. Je známo, že Orbán šel ještě o krok dál než ostatní evropští neokonzervativci. Neostýchá se používat hysterický jazyk spikleneckých teorií a antisemitismu. Maďarsko jako jediná evropská země zavřelo celou jednu univerzitu, akademii věd převedlo pod přímou kontrolu vlády a škrtlo podporu univerzitním fakultám, které se vládní straně Fidesz z nějakých důvodů nelíbí. Přesto mluví o univerzitní „represivní levicové ideologii“. Ačkoliv Maďarsko, jako jediná evropské země, prostřednictvím politického a finančního tlaku značně potlačilo veřejnoprávní a soukromá nezávislá média, cítí se tamní vládní klika být utlačována levicovými médii. Orbánova destrukce nezávislých médií, vědy a politizace soudnictví ale má zcela jiný cíl než upevnění národní suverenity a zkrášlení maďarské krajiny. Zcela naopak: tyto kroky umožňují premiérovi, jeho rodině a nejbližšímu okruhu skrýt rozsáhlé machinace sloužící k osobnímu obohacení. Kvůli upevnění moci, nejen kvůli dotacím z EU, přivedl svou zem až na kraj autoritarismu. Kdyby jednou EU zmizela, zmizí i jeho zdrženlivost. Maďarsko je nejlepším příkladem toho, co se stane, když se přestanou respektovat univerzální hodnoty, potlačovány akademické svobody, nezávislá média a soudy. Stačí odstranit těchto pár věcí a vzniká tyranie a ničím nevázaná korupce. To je skutečná tvář nového nacionalismu, skrývajícího se za konzervatismus a za tváře Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové a Jana Pavla II.

Přes tato veřejně známá fakta se DeMuth Orbána zeptal na tajemství jeho úspěchu. Viktor Orbán s vážnou tváří odpověděl, že se mimo jiné těší velké podpoře médií. Z novinářské sekce se ozval smích. Na jiném místě označil svou politickou filosofii jako „křesťanskou demokracii“, čímž chtěl navodit dojem, že se jedná o něco zcela nového a radikálního. I zde je realitou pravý opak: byli to němečtí, nizozemští a belgičtí křesťanští demokraté, kdo zažil Evropskou unii a křesťanská demokratka Angela Merkelová, dcera protestantského duchovního, dnes vládne Německu. Na rozdíl od Orbána a účastníků římského fóra se však její křesťanství řídí morální orientací, ne agresivní politickou identitou řízenou rozdělováním na „my“ a „oni“, která je vedena jediným cílem: odstranění právního státu a následné upevnění moci.

Svět, ve kterém žili Reagan, Thatcherová a Jan Pavel II. už dávno skončil. Nikdo neví, jak by reagovali na kulturu vymýcení všeho demokratického, na šovinistické twitterové výpady a na protireakci na amerických (ale ne maďarských) vysokých školách. Applebaumová ale silně pochybuje, že by jejich odpovědí bylo vytvoření nového kleptokratického autoritářského systému tak, jak se o to snaží současná nová pravice.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: