Správný zákon, který přichází příliš pozdě: rodiče ve Francii nesmí nadále bít své děti. Mnoho Francouzů si ale nadále myslí, že jde o soukromou záležitost. Je to omyl, který škodí dorůstajícím stejně, jako celé společnosti.
Francouzští poslanci se konečně prosadili. Od čtvrteční noci mají děti právo na výchovu bez násilí. Odpůrci tento zákon označují za zbytečný, protože násilným rodičům nehrozí žádný trest. Přesto je tato změna francouzského občanského práva důležitá. Protože objasňuje, že malá facka nebo „pár na zadek“ nejsou žádným soukromým výchovným rozhodnutím, ale ponížením a zraněním dítěte.
Extrémně pravicová politička Emmanuelle Ménardová hlasovala jako jediná poslankyně Národního shromáždění proti tomuto zákonu, protože prý děti nabádá k tomu, aby se vzepřely rodičům. Dětem, které jsou svými rodiči bity, lze jen přát, aby našly dostatek odvahy se právě těmto rodičům vzepřít. To nejhorší na násilí proti vlastním dětem je, že většinou trvá roky, ne-li celý život, než se jim podaří vymezit proti svým trýznitelům. Děti koneckonců své rodiče bezpodmínečně milují, jsou na ně odkázány.
Jediný protihlas ukazuje, že se ani ve Francii najde sotva někdo, kdo by považoval bití za vhodnou výchovnou metodu. Ale odkud tedy pochází 70 % Francouzů, kteří byli proti novému zákonu? V debatách, které v novinách, fórech a televizi předcházely rozhodnutí Národního shromáždění, bylo znát především jedno: nejistota. Pouze pár profesionálních provokatérů se profilovalo tvrzením, že jedna facka dítěti neuškodí. Velké většině rozvážných hlasů šlo o snahu pochopit, jak dnes může vypadat smysluplná výchova dětí a v čem se musí změnit. A nakolik o tom má rozhodovat stát. Jednalo se o správnou debatu ve špatný čas.
Špatný čas proto, že v případě trestu bitím není o čem debatovat. Dítě, které je ponižováno násilím nebo slovy, necítí jen vztek, bezmoc a bolest. Kromě toho se nenaučí vůbec nic, co by mu mohlo v pozdějším životě pomoci.
„Dej jen na sebe“ – rodičovská rada, která neplatí
Správná je však tato debata proto, že je smysluplné, aby rodiče i nerodiče veřejně diskutovali a přemýšleli o tom, jak chtějí děti připravit do života. V internetových fórech často zaznívá rodičovská rada: Dej jen na sebe, nikdo nezná tvé dítě tak dobře jako ty. Tato rada neplatí. Rodiče musí poznávat své dítě stále znovu. Rodičovství je právě proto takovou výzvou, že žijeme s malou osobou vybavenou ohromnou vůlí, která se vyvíjí tak rychle, jak jsme to už sami desítky let nezažili.
Je dobře, když jsou rodiče v tomto nádherném blázinci doprovázeni lékaři, vychovateli, přáteli, příbuznými a jinými rodiči. A to nejen těmi, kteří říkají: je skvělé, jak to děláš. Ale i těmi, kteří dávají rady. Nejautoritativnější formou rady je státní zákaz. Pocit rodičů totiž není vždy správný, proto vyvstává potřeba vyšších instancí, které dítě chrání. Dětem pomáhá, když se nejen matka s otcem zajímají o to, co zrovna potřebují. Je dobře, když se celá společnost zajímá o to, jak je zacházeno s jejími nejmenšími příslušníky.
Společnost, která diskutuje o výchově, si věří
Stresovaní rodiče často vypráví anekdoty o tom, jak jim staří lidé v dopravních prostředcích radí, že by mimino mělo nosit čepici. Nebo jak muž ve frontě v samoobsluze komentuje rozhodnutí, že dítě nedostane lízátko. Takové momenty většinou nejsou příjemné, v nejhorším případě je rodičům dokonce spíláno. Ale když mají na vlastní dítě všichni názor, není to jen těžké. Je to i znamení, že budoucnost dítěte není pouze soukromou záležitostí jeho stvořitelů. Společnost, která se pře o výchově dětí, věří v sebe sama a ve schopnost změny.
Nyní, když Francie bití konečně jednoznačně zakázala, lze vést debatu na přiměřené úrovni dál. Zásadní otázky, které byly v uplynulých dnech vysloveny, se stejně týkají všech, nejen lidí, kteří vychovávají dítě. jak spolu komunikovat, když chceme zajistit, aby se to dělo bez násilí? Kdy se z péče stává poručnictví? Kdy omezuje svoboda jednoho dobro druhého?
