Bývalá ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová varuje před novou hrozbou fašismu. Ve své knize „Fašismus. Varování“ se vydává na historický exkurs a vyzývá, aby lidé bojovali za demokracii.
Madeleine Albrightová musela už jako dítě utíkat před totalitními režimy. V r. 1939 uprchla její rodina před německým Wehrmachtem z Prahy do Londýna a v r. 1948 ještě jednou do USA, poté, co se v Československu dostali k moci komunisté. Bývalé ministryně zahraničních věcí USA dnes pozoruje podobný vývoj a ve své nové knize „Fašisimus. Varování“ se zabývá ohrožením demokracie. „Myslím si, že fašismus dnes představuje prostředek, jak rozdělit společnost“, říká Albrightová v rozhovoru pro německou veřejnoprávní rozhlasovou stanici Deutschlandfunk Kultur.
Trump jako symptom
Nana Brinková, Deutschlandfunk Kultur: Ve své knize vyslovujete varování, hovoříte o novém nebezpečí fašismu. Co pro vás dnešní fašismus představuje?
Madeleine Albrightová: Myslím si, že fašismus dnes představuje prostředek, jak rozdělit společnost. Vládne v něm klanový vůdce a ten je pevně přesvědčen, že jeho kmen má vždy pravdu ostatní – menší – jsou v neprávu. Funguje to podle principu: my proti všem ostatním!
Chtěla bych na tomto místě zdůraznit, že jsem nikdy, v žádném okamžiku, neoznačila Donalda Trumpa za fašistu. Žádným není, ale je ten nejméně demokratický prezident, jakého jsme kdy v amerických dějinách měli. Neuznává význam svobodných médií a přispěl víc k rozdělení americké společnosti, než aby hledala to, co jí spojuje. A jeho propagandistický styl motivace lidí mi nepřipadá příliš americký.
Také si přečtěte: jaká je úloha médií v demokratické společnosti? Dopouštějí se média zrady, jak tvrdí někteří, nebo naopak plní své poslání?
Brinková: Ale řekla byste, že někdo jako Trump v Americe rozdmýchává protidemokratické, fašoidní tendence?
Albrightová: Myslím si, že Donald Trump je symptomatický pro to, co se právě odehrává. Hodně lidí si myslí, že není chytrý. Ale to on je. Umí chytrým způsobem využít nespokojenost lidí. Je hercem reality TV a ví, jak vzbudit pozornost.
Musím vám říct, že bych tuto knihu stejně napsala, bez ohledu na to, kdo by byl ve Spojených státech zvolen, právě proto, že pozoruji vyvíjející se rozdělení společnosti. Rozdělení mezi těmi, kdo jsou závistiví a vzteklí a těmi, kteří to nejsou. Upřímně, chci tuto knihu ukotvit i historicky, a proto jsem psala i o Mussolinim a Hitlerovi. Považuji za zajímavé, že se oba dostali k moci v rámci ústavy. V Itálii to byl král Emanuel, v Německu říšský kancléř von Hindenburg.
Uchvácení moci
Brinková: Z dějin německé Třetí říše víme, že si konzervativní elity, především průmyslníci, mysleli, že mohou někoho, jako byl Adolf Hitler využít, že ho mohou ovládat. To byl fatální omyl, na což stále zapomínáme. Proč se nejsme schopni z dějin poučit?
Albrightová: Proto jsem se rozhodla, podívat zpět do historie. Myslím si, že lidi překvapí, když jim popíšu, jak se dostal Hitler k moci! A že byli lidé, kteří mu důvěřovali a že se dostal k moci legální cestou. Mysleli si, že ho budou kontrolovat, ale ve skutečnosti začal kontrolovat on je!
Brinková: Dalším hnacím motorem pro sílení fašistických tendencí je slabá, často rozhádaná opozice, která není schopna jednat. I to bylo ve 30. letech stejné, jak píšete ve své knize.
Albrightová: To je jeden z bodů, který mě znepokojoval. Proti fašoidním tendencím je tu sice opozice, ta je ale často rozdělená. To jsme mohli pozorovat v Maďarsku, ale i při jiných volbách, kde byla opozice zaměstnána sama sebou. Zčásti k tomu došlo i v Itálii. Na druhé straně se nachází uskupení s fašistickými tendencemi, která stojí pevně za svým diktátorským vůdcem. A ten využívá všech forem propagandy, aby dovedl lidi nejen k tomu, aby ho podporovali, ale také, aby všechny ostatní nenáviděli.
Zajímavé přitom je, že jakmile třeba panuje špatná hospodářská situace nebo někdo přijde o práci, je vždy svalována vina na někoho jiného. Nejlepší je z toho obvinit opozici anebo, jako dnes, cizince, kteří k nám přichází, uprchlíky, migranty, kteří už nemohou žít v zemích, ve kterých se narodili.
Starosti z německého vývoje
Brinková: Samozřejmě nás obzvlášť zajímá, jestli vidíte nový fašismus také v Německu?
Albrightová: Ne, momentálně ho nepozoruji, starosti mi ale dělá vzestup jedné hodně pravicové strany, poprvé od konce 2. světové války. A dělá mi starosti dojem, který jsem získala, že v této straně chovají něco jako obdiv vůči lidem, které z fašistických tendencí podezírám, jako je například Orbán. Proto mluvím o varování před fašismem a když mi lidé říkají, že název knihy je příliš alarmující, odpovídám: Ano, to také má být! Myslím si, že musíme pochopit, jak fašismus vzniká.
Brinková: Píšete, že se Amerika už jednou s Evropou rozloučila, po První světové válce, tehdy se mluvilo o americkém isolacionismu. Co udělala Amerika špatně?
Albrightová: Narodila jsem se v r. 1937 v Československu a to nejhorší, k čemu tehdy došlo, byla Mnichovská dohoda. Britové a Francouzi uzavřeli s Německem a Itálií smlouvu, bez účasti Československa. Američané u toho nebyli, protože procházeli svou isolacionistickou fází, ve které si mysleli: USA jsou velká země s oceány na obou stranách a s přátelskými sousedy, proč by se tedy měla Amerika starat o to, co se děje v Evropě?
To je srovnatelné s dneškem, kde se někteří rozhodli nestarat se o jiné země. Hodně zvláštním způsobem jsou dnes používány slogany, které pocházejí z 30. let. America First. Považuji to za velmi nebezpečné a na základě vlastních zkušeností vím, že když je Amerika přítomna – ke konci války, když přišli Američané, jsem byla v Anglii – tak se dějí dobré věci a když Amerika přítomna není, jsou problémy. A proto považuji americký isolacionismus za nebezpečný.
Hrdost na mladé Američany
Brinková: Také jste řekla, že Donald Trump je něco jako stín, který se ve vaší knížce každou chvíli zjevuje. Nepředstavuje forma isolacionismu, kterou hlásá, nebezpečí pro svět?
Albrightová: Jako bývalá diplomatka bych chtěla zdůraznit, že mi vůbec nedělá dobře kritizovat svou zemi, když jsem v zahraničí. Musím ale také nazývat věci pravým jménem. Věřím na západní systém aliancí, na společný postup. Mrzelo by mě, kdyby nakonec Amerika nehrála na mezinárodní scéně žádnou roli.
Brinková: Když jste zmínila Donalda Trumpa jako televizní hvězdu, napadá mě rozhovor, který nedávno po setkání se severokorejským diktátorem poskytl Fox News, kde řekl, cituji: „Když mluví, jeho lidé vzpřímeně sedí a pozorně naslouchají.“ Chci, aby to moji lidé také dělali. Jak se má demokratická společnost k takovému vyjádření postavit?
Albrightová: Byla jsem zděšena, když jsem to slyšela, skutečně – i když potom dodal, „hey, to bylo myšleno sarkasticky“. Proto si myslím, že ti z nás, kteří mají co říct, musí zaujmout stanovisko: toto není normální! Na mém úkolovníku stojí: musíme motivovat více lidí, aby se ucházeli o úřady a ti, kteří nemohou, by je měli podporovat… Jako bývalý uprchlík jsem vděčná Američanka a chtěla bych proto rozumět, co se děje a proč se to děje.
Také si přečtete: statisíce mladých Američanů již nechtějí nečinně přihlížet vraždění na školách, více v článku „Protesty v USA: tíživé mlčení Emmy Gonzales„.
Jsem také velmi hrdá na mladé lidi ve Spojených státech – nevím, jestli jste sledovali, když po střelbě v Parklandu vyšly děti do ulic a organizovaly demonstrace a setkání v městských halách. Měli bychom se od nich učit a podpořit je. Jsem optimistka. Musíme ale porozumět tomu, co se odehrává a nenechat jednoduše volný průběh tomu, když si prezident myslí, že by před ním měli jeho lidé salutovat.
Demokracie je odolná
Brinková: Byla jste první americkou ministryní zahraničí, po vás následovaly ještě dvě: Condoleezza Riceová a Hillary Clintonová. Není současné nebezpečné politické vyostření také podstatnou měrou, řeknu to napřímo, podníceno i mužskými egoisty jako je Trump, Orbán, Erdogan nebo Kim Čong-un?
Albrightová: Tento sexistický náznak tu je, ale jiné země dokázaly dostat do vedoucích politických funkcí ženy, například Německo. V této souvislosti mě napadá, že moje nejmladší vnučka – to jí bylo 7 let – řekla: „Proč se všichni diví, že je babička Maddie ministryní zahraničí? Jen holky jsou ministryněmi zahraničí!“ Existuje tedy celá generace mladých děvčat, které vidí ženy ve vedoucích pozicích. Kromě toho si myslím, že na tom bude svět lépe, pokud budou muži a ženy v politice spolupracovat.
Také si přečtěte: kanadský experimentální a kognitivní psycholog Steven Pinker tvrdí, že svět je kvůli ženám stále pokojnější.
Brinková: To, o čem jsme nyní spolu mluvily, ve mě zrovna nevzbuzuje optimismus. V čem spočívá vaše naděje?
Albrightová: Chovám naději – mimochodem: jsem vždy optimista – protože si myslím, že o tom, co se děje nebo neděje, musíme mluvit. Demokracie je odolná, ale i křehká a potřebuje podporu lidí, kteří věcem rozumí a kteří chtějí reprezentanty, vážící si demokracie a nerozeštvávají proti sobě společnost. Je mi 81 let a nemám v úmyslu zemřít se špatnou náladou.
Madeleine Albrightová, rozená Marie Jana Körbelová, se narodila v r. 1937 v Praze. Její otec Josef Korbel byl československý diplomat. Po nacistické okupaci Československa v r. 1939 odešel i s rodinou do Londýna, po válce se opět vrátili do Československa. Po nástupu komunistů v r. 1848 však opět opustili vlast, tentokrát do USA. Albrightová získala doktorát na Institutu ruských studií na Kolumbijské univerzitě, kde byl jejím konzultantem Zbigniew Brzezinski. Vstoupila do Demokratické strany, od r. 1978 až 1981 byla členkou Národní bezpečnostní rady a od r. 1993 americkou velvyslankyní při OSN. V letech 1997 až 2001 zastávala jako historicky první žena post ministryně zahraničních věcí USA. Od té doby je činná jako univerzitní docentka a vedoucí konzultační společnosti. Madeleine Albrightové právě vyšla v Německu kniha „Fašismus. Varování“ (nakl. Dumont, 288 stran, 24 euro).
