81letý Norbert Blüm je bývalý německý politik (CDU), ale také kabaretista a autor. Mezi lety 1982 a 1989 zastával funkci spolkového ministra práce a sociálních věcí. V březnu letošního roku na sebe upozornil, když přijel strávit noc s uprchlíky v Idomeni, aby tak upozornil na nelidské podmínky, ve kterých se nacházeli. Nyní napsal pro Sueddeutsche Zeitung příspěvek, reagující na nacionalistické tendence vyplývající z uprchlické krize.
Má se Evropa obklopit hradbami a vytěsnit tak utrpení světa? Jak vysoké musí být zdi, aby se staly nepřekonatelnými? Jak neprodyšné musí být hranice, aby v nich nikdo nenašel skulinku? Jak dlouhý musí být plot, aby nešel obejít? K paradoxům dějin patří, že zrovna země jako Polsko a Maďarsko nejhlasitěji odmítají uprchlíky. Vždyť ještě před pár lety na vlastní kůži prožívali, jaké to je být vytěsněn z Evropy, jaké to je žít za železnou oponou.
S utrpením uprchlíků se na národní úrovni dá dělat stejně málo, jako s klimatickou katastrofou.
Polsko tímto způsobem maže vzpomínky na osvobozenecké hnutí Solidarność. Nadějí Poláků byl návrat země do svobodné Evropy. Maďaři si také naordinovali ztrátu paměti. Nechávají upadnout v zapomnění svůj hrdinský čin, kterým bylo jejich rozhodnutí z r. 1989 odstranit z hranic ostnatý drát, aby východoněmečtí občané mohli utéct na Západ. Země tehdy riskovala pomstu Sovětské svazu, která již jednou – v r. 1956 – měla za následek potlačení osvobozeneckého hnutí sovětskými tanky. V r. 2016 Maďaři projevili národní amnézii a zradili nejlepší evropské tradice. Nacionalismus je pevnost, opatřená pouze jedním padacím mostem. Za ním jsou všichni v bezpečí a v zajetí.
Na národní úrovni se s uprchlickou vlnou dá bojovat stejně, jako s klimatickou katastrofou. Stejně tak se na národní úrovni nedá překonat globální terorizmus, anebo zkrotit finanční kapitalizmus. Velké problémy tohoto světa již dávno přerostly přes hlavy národních států. Co ztratíme, pokud se vzdáme?
Evropské dějiny plné násilí by měly být poučením pro současné politiky.
Zosobnění německého národního státu – Německá říše – trvalo pouhých 74 let. Tato doba zhruba odpovídá délce jednoho lidského života. Během této chvíle vedlo Německo s Francií třikrát válku. Kvůli národnostním hranicím spolu bojovaly generace na život a na smrt. Miliony lidí při tom ztratily svůj život. Přitom šlo o tak banální otázky, jako kde leží hraniční kámen mezi Francií a Německem. Proč bychom měli toužit po návratu k takovému bláznovství?
„Toto je můj syn Kurt. Jsem hrdá, že jsem ho obětovala Vůdci.“
Na to, jak je nacionalismus idiotský, jsem nepřišel z knih. Toto poznání mě trefilo jako blesk z čistého nebe v dětství. Jedna paní – jmenovala se Frangelová – nám během války poskytla útočiště na venkově. Otec byl v tu dobu na frontě. Z města jsme utekli kvůli denním leteckým a bombovým poplachům. Na statku paní Frangelové visel portrét mladého muže ve vojenské uniformě. Jeho horní pravý roh překrývala černá smuteční stuha. Se vzdorovitě vztyčenou hlavou paní Frangelová ukázala pravou rukou na obraz a řekla: „Toto je můj syn Kurt. Jsem hrdá, že jsem ho obětovala Vůdci.“ O Vůdci jsem nevěděl zhola nic, ale že je ve hře ďábelské šílenství, mi docházelo už v devíti letech.
Národní stát je dějinná mezihra, není dán Bohem ani přírodou.
Nacionalismus rozumí moci, lesku a slávě, méně už lidskosti. Moc je hnacím motorem každé nacionalistické politiky. Proč bych měl smutnit po národnostním státě? Je to dějinná mezihra, která není dána Bohem ani přírodou.
Africké národní státy jsou vynálezem koloniálních panovníků, kteří si tužkou na mapě kreslili hranice svých říší. Despotové, kteří převzali vykořisťovací systémy svých předchůdců z dob kolonializmu, se o ně hádají dodnes. V Evropě nenajdete národní stát, který by během svých dějin nebyl částečně anebo celý vlastněn sousední zemí, nebo se naopak přes sousední zem nerozpínal či ji dokonce celou nepohltil.
Národnostní státy jsou výsledkem válek, intrik, sňatků, propagandy, vydírání, lži a klamu. Donedávna sloužila národnostní hnutí emancipaci od staré vrchnosti, občas však pouze k nahrazení starých autoritářských pořádků novými. Po nejdelší dobu svých dějin si Evropa vystačila bez národnostních států a to včetně významných kulturních epoch.
Evropská kultura není v žádném případě národnostním samorostem. Středověká filozofie navazuje s pomocí arabských filozofů na antickou myslitelskou školu. Averroes byl překladatelem Aristotela, na jehož filozofickém základě vystavěl Tomáš Akvinský svůj scholastický myšlenkový svět. Shakespeare využil inspiraci řeckými, latinskými a italskými motivy pro svá velká dramata. Na pruském dvoře Bedřicha Velikého pravidelně hodovala evropská kulturní elita. I Voltaire byl mnohokrát přítomen. Král samotný pak upřednostňoval komunikaci ve francouzštině.
Sjednocení Evropy je pokusem poučit se z chyb.
Nejlepší z našich krajanů byli Evropané. Beethoven pocházející z Bonnu tvořil svá velká díla ve Vídni. Mozart vykonával svou činnost jako projíždějící rodinná firma na velkých i malých evropských šlechtických dvorech. Své největší triumfy zažil Händel v Londýně. Gothe překonal své tvůrčí útlumy během cest po Itálii. Heine pendloval mezi Paříží a Düsseldorfem, Marx byl nucen vycestovat z Trieru přes Bonn, Berlín, Kolín nad Rýnem a Paříž až do Londýna. Můj formující evropský zážitek jsem zažil v r. 1954 během mládežnické cesty do Den Haagu. Když jsme – poskládáni z nejrůznějších končin Německa – po dvanáctihodinové cestě starým autobusem konečně dorazili do cíle, promluvil k nám Paul Henri Spaak, jeden z velkých Evropanů první hodiny. Z jeho řeči jsem sice nerozuměl ani slovu, pochopil jsem ale vše, co chtěl říct. Kolem jeho řečnického pultu se shromáždili veteráni ze všech válkou postižených zemí: Francouzi, Italové, Britové, Dánové, Holanďané. Byli to lidé rozličného stáří, úplně mladí i kmeti. Malí, velcí, tlustí i vyzáblí, otrhaní i elegáni. Jedno však měli všichni tito pamětníci společné – každému chyběla část těla: paže, noha, oko. Evropa se stala kontinentem válečných mrzáků.
Poučení z minulosti zní: nikdy více! Sjednocení Evropy je pokusem poučit se z chyb. Poválečné dějiny Evropy jsou směsicí politické smělosti i malomyslnosti, letargie i probuzení. Zakladatelé evropského sjednocení De Gasperi, Schumann, Monnet a Adenauer měli v každém případě více politické odvahy než všechny současné hlavy států dohromady. Měli bychom se od nich učit.
Norbert Blüm se narodil 21. července 1935 v německém Rüsselsheimu. Vyučil se zámečníkem a napřed pracoval v závodech Adam Opel AG. V r. 1957 začal studovat na Ketteler-Kollegs Mainz, kde si dodělal maturitu. Následně začal na univerzitě v Bonnu studovat germanistisku, filozofii, dějiny a teologii (tu pod pozdějším papežem Josephem Ratzingerem). V r. 1967 se stal doktorem filozofie. Do CDU vstoupil už v r. 1950, od r. 1987 až 1999 byl předsedou CDU ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, v letech 1981 – 1990 a 1992 – 2000 byl místopředsedou CDU, v letech 1972 – 1981 a 1983 – 2002 byl členem Bundestagu a v letech 1982 – 1989 zastával funkci spolkového ministra práce a sociálních věcí. Osobně se vždy silně zasazoval o dodržování lidských práv a práv dětí doma i ve světě, je aktivním členem několika humanitárních organizací a spolků. Kromě toho je činný i v televizi, vystupuje v kabaretu a napsal dětskou knihu.
