Co pohání tureckého prezidenta Erdoğana a jeho příznivce? To jsou otázky na Shadi Hamida, experta na politický islám. Ve své nejnovější knize „Islamic Exceptionalism. How the Struggle Over Islam is Reshaping the World“ (Islámská výjimečnost. Jak spor o islám přetváří svět.) se zabývá otázkou, jak spolu souvisí islám s politickým soužitím společnosti. Jeho předchozí kniha “Temptations of Power: Islamists and Illiberal Democracy in a New Middle East” byla serverem Foreign Affairs vyhlášena nejlepší knihou roku 2014. Následující rozhovor, který v New Yorku pro Süddeutsche Zeitung vedl Hakan Tanriverdi ,vznikl nadvakrát: první část se uskutečnila v květnu, krátce po odstoupení předsedy AKP Davutoğlu z funkce tureckého premiéra. K druhé došlo koncem července po nepovedeném vojenském puči.
SZ: Pane Hamide, jedna z otázek našeho prvního rozhovoru zněla: je strach, který pronásleduje Erdoğana, oprávněný?
Shadi Hamid: (smích)
SZ: Jak byste dnes na tuto otázku odpověděl?
Shadi Hamid: Strach byl oprávněný, o tom není pochyb. Jen málo lidí by si myslelo, že je puč pravděpodobný. Turecké i zahraniční experty překvapil. Americká vláda byla také v každém případě překvapena. Pro Erdoğana to ale bylo více, než jen puč.
SZ: Jak dalece?
Shadi Hamid: Mělo dojít k pokusu o atentát. Od smrti ho dělilo půl hodiny. A k tomu došlo v době, kdy si všichni mysleli, že turecká armáda již nehraje žádnou roli.
SZ: Takže jde nyní Erdoğanovi více o přežití než o samotné fungování tureckého státu?
Shadi Hamid: Ne, Erdoğan má jasnou představu, jakým směrem by se mělo Turecko vyvíjet. Věří, že může pomocí centralistického řízení státu formovat společnost dle svých přání. Ještě přesně neví, jak by to mělo do detailu vypadat. Není žádným intelektuálem, ale politikem, který důvěřuje svým instinktům. Kterým směrem ale chce Turecko řídit, je jasné.
SZ: Jakým tedy?
Shadi Hamid: Chce, aby bylo Turecko méně sekulární. Aby bylo více náboženské. Jak to bude vypadat v praxi, na to si ještě počkáme. První náznaky naznačují, jak já to nazývám, na ‚měkkou islamizaci‘.
SZ: Co to přesně znamená?
Shadi Hamid: Několik případů: existují finanční pobídky pro mladé páry, aby již brzy uzavíraly manželství. Pobídky, aby měly více než 2 děti. Školy imáma Hatipa (které vychovávají islamistické učence, pozn. red.) jsou ve svém postavení zvýhodňovány.
Je to měkká islamizace, neboť není vnucena pomocí zákonů. Na jejím konci mají střed společnosti zaujmout nábožensky smýšlející Turci. Všechny tyto kroky přispívají k tomu, že se Turecko vzdaluje od své laické minulosti.
SZ: Moderní Turecko je na tomto principu vystavěno. Stát a víra jsou Ústavou odděleny.
Shadi Hamid: Věřím, že mnoho členů AKP ve svém nitru tuto část Ústavy nemá rádo. Nevěří v laicismus (snaha potlačit vliv církve – pozn. překl.). Ale třeba věří na nějaký druh sekularizmu podle amerického vzoru. Připadá mi normální, pokud chtějí Ústavu, která bude odrážet i islámské hodnoty.
Myslím si, že Erdoğanova ideální představa by byla, nemít už nadále v Ústavě zakotvené principy laicismu. Ale dotknout se jich nebude mít odvahu, aspoň ne v nejbližší budoucnosti.
Není pochyb o tom, že je Erdoğan velmi věřící
SZ: Jak důležité je pro Erdoğana náboženství?
Shadi Hamid: V mé knize se snažím vystoupit proti tvrzení, že v dnešním světě už náboženství nehraje žádnou roli. To si na Západě rádi myslíme. Lidé, kteří vyrůstají v sekulárních společnostech, moc náboženství, především na Blízkém východě, podceňují. V případě Turecka je Erdoğan, obzvlášť akademiky, považován za autoritativní osobnost, jednu z dlouhého seznamu silných, tureckých mužů.
SZ: Není to pravda?
Shadi Hamid: Určitě to hraje svou roli. Ale není pochyb o tom, že je Erdoğan silně věřící. Kolik z toho je myšleno vážně a kolik je jen show? To zřejmě nebudeme nikdy schopni uspokojivě zodpovědět. Nicméně bychom tuto otázku neměli ignorovat.
SZ: Více než 70.000 osob bylo v Turecku po nezdařeném pokusu o puč propuštěno nebo zatčeno, mnoho redakcí bylo zavřeno. Představuje pro prezidenta tisk ohrožení?
Shadi Hamid: Ne, nebezpečím není. Erdoğanův postoj vůči svobodnému tisku je kontraproduktivní. Z novinářů si tím vytváří nepřátele. Opačný přístup je zpravidla lepší. Není to přece tak, že by byl Erdoğan ve slabé pozici. Je nejsilnější politickou osobností od dob Atatürka. Je ale důležité pochopit, odkud toto smýšlení pochází. Je pokračováním toho, co zažil v 90. letech. Prezident kolem sebe vidí lidi, o nichž je přesvědčen, že touží po jeho selhání.
SZ: V r. 2008 byla AKP skutečně blízko zákazu.
Shadi Hamid: Hrozilo reálné nebezpečí postmoderního puče. Jeden jediný hlas (soudce Ústavního soudu – pozn. red.) ji před ním zachránil. Když se důkladněji podíváme na Erdoğanův životopis, uvidíme, že ho tato skutečnost viditelně ovlivnila. AKP je poháněna silným přesvědčením o spáchané křivdě, pocitem, že její člunové museli po desítky let žít ve vlastní zemi jako cizinci a nemohli vyjádřit svou vlastní identitu. Zákaz nošení šátků, který v zemi dlouho platil, to názorně ukazuje.
SZ: Jakpak to?
Shadi Hamid: Demonstruje zlobu, kterou v sobě ještě mnozí členové AKP cítí. Byli nuceni dělat věci, které by jinak nedělali. Například předstírat, že mají rádi a respektují Atatürka. Tito lidé si myslí: „Podívejte se, jak jste s námi celou tu dobu nakládali. Teď jsme na řadě my.“ Rozdíly tedy nejsou jen na politické rovině, sahají daleko hlouběji.
SZ: Po pokusu o puč mluví mnoho osob o ovzduší strachu. Současně bylo opoziční straně CHP dovoleno, aby mohla na Taksimském náměstí pořádat svou slavnost. Zdá se, že mezi oběma stranami nyní panuje soulad.
Shadi Hamid: To je jediný pozitivní vývoj. Strany se proti puči sjednotily. Ale hluboko zakořeněná polarizace společnosti nadále přetrvává. Je mnoho důvodů být optimistou. Já jím nejsem.
Shadi Hamid je vědeckým pracovníkem Projektu amerických vztahů s islámským světem v Centru pro blízkovýchodní politiku. Do r. 2014 byl ředitelem výzkumu amerického mozkového trustu Brookings Institution, předtím zastával pozici ředitele výzkumu Projektu pro blízkovýchodní demokracii (POMED). Vystudoval na Georgetownské univerzitě zahraniční vztahy a politické vědy na Oxfordské univerzitě. Jeho články vychází v The New York Times, The Washington Post, The Atlantic, Foreign Policy, The New Republic, Slate, Forbes, The National Interest, Policy Review, Democracy: A Journal of Ideas a v mnoha dalších publikacích.
